Příběhy skryté v podpisech

Milý čtenáři,

pojďme společně odhalit tajemství, která se skrývají za podpisy hráčů Farmeramy. Každý z nich vypráví svůj příběh. Někdy se na nás ten příběh z podpisu přímo dere, vystavuje se na odiv a nelze ho tak přehlédnout. Jindy je ale nutné hledat skryté symboly a pozorně sledovat nitky souvislostí, abychom celý příběh odkryli v plnosti.

Když se mi podaří ten příběh rozkrýt, vložím ho sem. Komu by podpis ukázal jinou verzi příběhu, vložte ho sem také, obohatíme se jimi navzájem. Každý obrázek má totiž mnoho verzí, tedy spíše částí, jednoho a toho samého příběhu. Jen ten obrázek mluví ke každému pozorovateli jinak - ukáže mu jiné detaily, jiná propojení, jiné cesty. Proto čím více příběhů bude k jednomu podpisu odvyprávěno, tím více mu porozumíme.

Těším se na společné objevování příběhů,
Vaše Prepperka

​

 

​

Prepperka

Byl jednou jeden temný hvozd, a tam, nedaleko bažin, houbová chaloupka. Moje houbová chaloupka. S mojí dýňovou předzahrádkou, s mým obyváčkem i mou kuchyňkou. Když noci již byly delší než světlo dne a vzduch znehybněl mrazivou mlhou, objevily se před mými dveřmi tři sudičky. Jedna, stejně jako druhá, a ta stejně jako třetí, v rouše sovím. Ale já je stejně poznala - slušivé kloboučky je prozradily. Vypadaly roztomile, s náznakem elegance, ale byly to jisto jistě kloboučky trpasličí. Pod nimi sice obličej soví, ale tón hlasu, který šeptal mé jméno, mne znovu ujistil, že za maskou moudré sovy čeká proradný trpaslík. Čeká - až uvolním petlici dveří. A jakmile bude škvírka v nich co by paprsek měsíce prošel, dolehne jejich šepot v plnosti k mým uším.

A tam započne onu děsivou proměnu. Hladká, sytě zelená kůže povadne a stane se flekatou a nezvykle namodralou. Je to snad barva měsíčního svitu? Nebo zrcadlí spíš potemnělou oblohu? Či je to snad opravdu pigment kůže? A co ty temné oči? Jako by se podlévaly krví! Odhodlanost z nich jen čiší! A ten úsměv - ne vřelost, ne vstřícnost, ale úskok a lest... Už mne mají! Už jsem jejich! Ještě se bráním... ještě se vzpínám... snažím se vše zvrátit zpět... ale vše je marné. Šepot již rezonuje i v morku mých kostí, již mění mé nitro...

Již se vrátit nechci. "Vítám vás, soví trpaslíci, ráda vás zase po roce vidím," pronáším, a při tom smekám slušivý klobouček, který vypadá roztomile s náznakem elegance.

 

​

bačkora85

Byla jednou jedna Ježibaba a ta milovala všechno zelené. Zelený klobouk, zelený plášť, k obědu muchomůrky zelené a dokonce i ta žába za krkem byla jak brčál. Nejvíc hrdá ale byla na své bačkory. Nebyly to totiž obyčejné bačkory, žádné papuče s kožíškem a bambulkou jak některé nóbl dámy rády nosí.

Tyhle bačkory byly sametové, světle zelené s krásnými ornamenty. Měly vysoký, ale pohodlný podpatek, šněrování až pod kolena a vpředu dlouhou zahnutou špičku. Někdo by si možná pomyslel, že jsou to bačkůrky akorát pro raráška, že chybí už jen rolnička. Ale nenechte se mýlit, byly to naopak bačkory noblesní a na první pohled luxusní. K jejich důstojnému vzhledu přispívalo i to, že to byly bačkory velikosti 85. Ač byla Ježibaba malého vzrůstu a vychrtlé postavy, neměla nožku drobnou a štíhlou jak by se dalo čekat, ale naopak to byly dvě lodě plující pod jejím dlouhým zeleným hábitem. Když hábit rozhrnula, vypadalo to jako by vedle sebe byly dva Titaniky, a ona každou nohou byla pasažérem na palubě jednoho z nich.

Při své velikosti jí někdy trochu překážely - sem tam o sebe zakoply, sem tam se v pohybu srazily, a když chtěla změnit směr, musela s tím začít zavčasu, aby stihla zpomalit a nohu správně nasměrovat. Byla to ale jen drobná nevýhoda, která byla vykoupená velkou výhodou.

Ono totiž létat na koštěti není nic jednoduchého. A Ježibaba, když ještě navštěvovala leteckou školu, dostala od instruktora doporučení využít svých nohou číslo 85 při létání. Využít je pro lepší stabilitu a rychleji díky nim měnit směr. Prostě je používat jako ptáci svá křídla, tedy, krom mávání. A tak Ježibabu, jak letěla lesem, provázely udivené pohledy, které sice byly zvyklé na ledacos, ale vidět tenounké malé košťátko, jak mu na každé straně trčí do boku obří zelená bačkora, to bylo i na ně moc. Ježibaba vypadala za letu jako Boeing 737 max.

Jen jeden pohled nebyl udivený. Ihned mu bylo jasné o co jde a jaké výhody ty veliké bačkory přináší, a tak se díval potutelně, se zlobou a závistivě si kousal nehty až na kost. Byla to černá, helouvínská dýně. A dělala si na bačkory zálusk. Když se ona chtěla proletět na koštěti, sotva se na něm se svým hladkým kulatým tělem udržela. Moc nepomohlo ani když stopku i listy pevně omotala okolo násady. Se stabilitou to nebyla žádná sláva, a o pořádném řízení tak nemohla být ani řeč. Nutně potřebovala ty bačkory číslo 85, ty vyřeší všechny její problémy. Minimálně ty s lítáním.

Jednoho rána, když Ježibaba jako obvykle po probdělé noci usínala, se dýně vkradla do její chýše. Stopkou se odrážela od země a sunula se jak nejtišeji mohla. Ke kavalci, kde měla Ježibaba bačkory pečlivě srovnané. Podlaha ale byla ze starých seschlých prken, a tak se při každém posunu dýně některé z prken zachvělo a sténavě zavrzalo. Jednou, dvakrát, třikrát... Po čtvrtém zavrzání místnost osvítil kužel jasně zeleného světla. To Ježibaba otevřela jedno oko. Ani jím nemusela pátrat, jak ho otevřela, ihned jí padlo na zlodějskou dýni. Nic nepomohlo, že si dýně listy zakrývala oči doufajíc, že jí nebude vidět. Ježibaba na nic nečekala, posadila se, a ještě v sedě svou levou nohou číslo 85 hrábla po dýni. Za chvíli už byla chýše plná helouvínská vůně výborné dýňové polévky.

 

​

Farmářka_X

V jednom vzdáleném kraji byla jedna vzdálená ves. Byla to ves zemědělská, ležela totiž na sopečných vrstvách starého vulkánu. Popel z něj byl tak úrodný, že když hospodář večer zasel, ráno už bylo celé pole ke sklizni. Teď zrovna bylo období dýní. I místní jich pár vyseli, a rostlinám se tak dařilo, že tvořily šlahouny dlouhé jak zahradní hadice, listy tak velké, že přes den si do jejich stínu chodily hrát děti, a obří dýně jim po vydlabání sloužily jako skrýše. Jindy tmu prořezávaly bílé měsíční paprsky, ale dnes byla obloha plná oranžové záře jak se měsíční světlo odráželo od dýní zakrývajících zem. Sytě oranžové bochánky mraků se líně válely v lehce okrovém nočním oparu. Okna budov vypadala jako velká zrcadla, takže zbarvené mraky i mlha v nich ještě umocňovali tuto helouvínskou atmosféru.

Nebylo divu, že místní nežili ničím jiným než zemědělstvím. Chceš pracovat se dřevem? Ne! Potřebujeme tě na poli. Chceš být holič? V žádném případě, teď je sklizeň! Vyrábíš boty? Tak fajn, to se hodí, ale nejdřív nám pomůžeš zasít! A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, i rok za rokem. Když se zrovna nepěstovaly dýně, byla pole plná jiných plodin. Po celý rok. Sopečný popel byl výživný, a teplo lávového jezera pod ním umožňovalo pěstovat i v zimě.

A tak lidé pomalu zapomínali činnosti, které nebyly přímo spojené ze zemědělstvím. Došlo to tak daleko, že už ani děti nechodily do školy, protože musely pomáhat svým rodičům na poli, a stejně by je neměl v té škole kdo učit, protože i lektoři trávili veškerý čas sklizní.

Teď ale, co s těmi obřími dýněmi? Jak je sklidí? Čím je naloží? Na čem je odvezou? Ves si se svou úrodou nevěděla rady. Nikdo z nich už neuměl nic vyrobit, nikdo ani neuměl spočít jak velký jeřáb nebo vůz by potřebovali. Pak si ale jeden z nich vzpoměl, že na vrcholku kráteru, až u samého jícnu sopky, žije osoba, která by jim mohla pomoci. Je to farmářka ještě ze starých dob, kdy se plodiny pěstovaly jen v létě a přes zimu bylo dost času i na jiné věci. Bylo to nedlouho po výbuchu sopky, takže lávové jezero bylo téměř prázdné a nedávalo proto v zimě dost tepla.

Farmářka tyhle časy pamatovala, a pamatovala si i všechny v té době získané vědomosti. Věděla jak co spočítat, věděla jak co opravit, věděla prostě jak poradit. A tak za ní lidé začali chodit. Nejdříve tajně, aby se jim sousedi nesmáli, ale protože radila dobře a sousedi viděli, že její rady v praxi fungují, začali brzy chodit i veřejně. Zpočátku ji navštěvovali jen ve dne, ale později byly fronty tak dlouhé, že museli začít využívat i noc aby se na všechny dostalo. A tak farmářka stále jen radila. Už neměla čas na nic jiného, ani na jídlo, ani na koupel, ani na odpočinek.

Když už jí pro nedostatek péče o sebe docházely síly a začala slábnout, postavila před dveře velkou ceduli s ještě větším symbolem X. Zákaz vstupu. Doufala, že lidé přestanou chodit nebo jich aspoň bude méně. Ale oni její rady potřebovali, sami si pomoci nedokázali. A tak jí aspoň jako omluvu začali nosit kytičky. Byly to kopretiny, které rostly na remízkách lemující jejich pole. Během chvilky jich měla celý puget. Puget krásných bílých kopretin, které se ale v tom oranžovém oparu zdály také oranžové.

A lidé stále chodili, nosili květiny, a farmářka stále chřadla a chřadla, až uchřadla docela. Zbyl z ní jen stín. V očích odraz oranžového nebe, v ruce kytici oranžových kopretin a před dveřmi zástupy tazatelů.

A proto:
1) nechoďte s každou věcí hned za moderátory, snažte se to vyřešit nejdřív sami (většinou to pomůže)
2) nechoďte tam, kde nebe září oranžově, zvlášť když je helouvín, mohli byste dostat motyku do ruky a hybaj na pole

 

Parádne som si počítala aj sa nasmiala A priznám sa, že som si to X zle vysvetlila a už si párkrát frontu k Farmárke po radu odstála. Týmto sa kajám prevelice

 

Prepperka: Děkuji za krásné podpískové příběhy,dává jim to úplně jinou atmosféru oživuje je to neskutečně.Jen mám trochu děvčata o Vás strach,že,až se toto provalí do ciziny,že už na nás pak nebudete mít čas Jinak je to super!!!!!!!!Ahojky a dobrou noc

 

ahoj Prepperka,
tak jsi mně fakt pobavila. Dost dobrá práce. moc super. Hezké čtění

 

Děkuji moc všem za kladné ohlasy. Těší mě že se vám příběhy líbí, proto je píšu, abych vás potěšila a třeba i pobavila, prostě aspoň trošku zlepšila den. Jestli se to podařilo, mám z toho radost. Mě příběhy baví psát, a jestli vás číst, skvěle se doplňujeme.

Snad na vás nejsou moc dlouhé. Snažím se je krátit co to dá, ale ono je mnohem těžší napsat krátkou povídku než když na to má někdo celou knihu. Komu přílišná délka vadí, vězte, že tohle je už zkrácená verze.
---------------------

No a znovu vás všechny chci povzbudit do psaní dalších příběhů. Určitě nemusí být tak dlouhé jako ty moje, ani být ve stejném stylu. Může to být od pohádky, přes sci-fi, detektivku, až po horor. A opravdu stačí i jen pár vět, nemusí to být litánie. Stačí úplně jednoduchý příběh, nic komplikovaného, třeba jako: přišel, viděl, zvítězil...

Ne vážně, zkuste to, jen si udělejte chvilku v klidu, sedněte za klávesnici (nebo papír) a začněte psát. Ten příběh se vám sám ukáže. Někdy je sledování nitek děje těžší, krkolomnější, ale jindy ten příběh plyne tak snadno a hladce jako písek v přesýpacích hodinách. Jen si udělejte čas, vypněte mobily a televize, a začněte jakoukoli první větou. Druhá se k ní už přiřadí sama a třetí z těch dvou prostě logicky vyplyne. Zkuste to, uvidíte jak snadno to půjde.
A pak sem nezapomeňte ty příběhy dát, já i ostatní čtenáři se na ně opravdu těšíme.

 

Prepperka, robíš to super. Ja tvorím podpisy tiež s určitou predstavou, tiež mám v hlave nejaký príbeh, ale nevedela by som ho opísať ako Ty. Prekvapila ma napr. postava múdrej farmárky (podpis Farmarky_X). Ja som tú postavu videla, ako mrtvu nevestu z toho zámku, ktorá čaká na svojho ženícha ... Ale tvoja verzia sa mi páčila oveľa viac, ... za mňa dokonalé prepojenie mena, postavy, príbehu a ešte k tomu aj nejaké ponaučenie ... ako vravím, úžasné!!
Tiež dúfam, že sa niekto ešte zapojí

 

Děvčata mě se zase při podpisu vybavila legenda o krvavé nevěstě od devíti křížů . Ale prepperčin příběh nemá prostě chybu.

 

Ať koukám jak koukám, už je to víc jak rok a půl od mého posledního příspěvku. Uteklo to strašně rychle, myslela jsem, že je to jen pár měsíců, že to jisto jistě bylo někdy minulý rok. Ale fakta nelžou a tak mi nezbývá než se smířit s tím, že už je to předloni. Kdyby čas běžel pozpátku, vůbec bych se nezlobila. Ale to nejde, a tak, protože běží jen a jen dopředu, můžu sem vložit další podpisový příběh.

Znovu vás povzbuzuju - kohokoli - jestli vás taky napadne nějaký příběh, pohádka, stačí pár vět, dejte mi vědět, vložím to sem. Taky si ráda počtu nějaké vyprávění, zvlášť když ho nemusím vymýšlet sama.

Jen bych chtěla poprosit moderátory, aby neslučovali tento příspěvek s tím dalším - příběhovým. Chtěla bych totiž, aby pro větší přehlednost byl každý příběh v samostatném příspěvku.

 

​

Astraia

Před dávnými časy žila jedna dívka. Byla krásná a půvabná a vyzařovala z ní vznešenost. Vznešenost tak neobvyklá, že lidé z vesnice se domnívali, že byla dcerou bohů. "Taková krása a ladnost, to nemůže být jen tak," říkali. Ona ale na řeči nedala a žila dál obyčejný život, jen na každém kroku obklopena květinami a bylinami všech barev, rozměrů i tvarů. Milovala květiny a ráda si je vplétala i do svých dlouhých zlatých vlasů. Dokonce i její obživa byla spjata s rostlinami.

Její rodina farmařila na velikém lánu úrodného pole, a tento rok na něm pěstovali obilí. Vysetá zrníčka žita rychle vzešla a rostla výš a výš ke slunci, tak jak správné obilí má. Dívka se každý den mezi klasy procházela a vnímala je všemi smysly. Dotýkala se jich konečky prstů, cítila jejich vůni a poslouchala šum žitného pole když se ve větru zlehka vlnilo. Jako by jí klasy volaly, jako by jí ujišťovaly, že je mezi nimi v bezpečí. Uprostřed pole byla šťastná, opravdu šťastná, jako by sem patřila, jako by byla mezi přáteli.

Zvěsti o dívčině kráse a půvabu se ale nesly krajem stále dál, a tak se začali sjíždět lidé ze širokého okolí. Každý chtěl na vlastní oči spatřit ten div. Zprvu to dívce snad i lichotilo, ale jak se zvěst šířila, lidí přibývalo a byli stále dotěrnější. Už jim nestačilo jen se na dívku dívat, chtěli od ní i pramínek jejích zlatých vlasů, někteří chtěli, aby stála modelem pro jejich obraz, a další se jí stále na něco dotazovali a nedali jí chvilku pokoje.

Jednou už to dívka nemohla snést, otočila se a utekla do svého útočiště - pole s obilím. Tady mohla aspoň na chvíli spočinout. Jen zavřít oči a vnímat ten uklidňující šum, jako by drobné vlnky mořské hladiny klouzaly po písčitém břehu. Ale klid byl brzy ten tam. Lidé ji pronásledovali až sem, a jen k poli doběhli, už ji mezi klasy hledali. Volali ji, chodili sem tam, dokonce i klasy sešlapávali a vytrhávali aby se ujistili, že se pod nimi neschovává. Dívka cítila, jak se žito brání, jak šumí stále hlasitěji, jak jsou obilné vlny stále větší. Do toho sama cítila zmatek a snad i zlobu. A tak se v ten moment spojilo přání dívky s přáním klasů, a ta touha byla tak silná, že se stalo cosi mimořádného. Pole v ten okamžik celé naráz zezlátlo. Přesně tak, jak byly zlaté vlasy dívky. Splynuli v jedno, ona a její klasy. Všude, kam až lidské oko dohlédlo, jen zlaté obilí vlnící se ve větru.

Od té chvíle už dívku nikdy nikdo nespatřil. O to víc lidé věřili v její božský původ, že se tak vrátila mezi své - zpět na nebe. Tam ji mezi hvězdami každou noc vyhlíželi. Ale protože nevěděli, která konkrétní hvězda ona je, pojmenovali ji prostě Astra - Astraia, nebo-li hvězda.

A obilí? To si pravidelně připomíná tu, která mu rozuměla a která o něj s láskou pečovala. Na její památku, každý rok uprostřed našeho léta, zezlátne do těch mnoha odstínů jejích krásných vlasů. A její původ naznačuje i každičký klásek, když má svá zrna uložená ve tvaru hvězdičky.

 

Wow
Milá, šikovná a talentovaná Prepperko, moc moc moc ti děkuji za krásný příběh, až jsi mě dojala Je to pro mne pocta, máš nádherný talent vtáhnout čtenáře do děje - jako bychom tam byli

 

Astraia - děkuju za pochvalu Musím ji ale poslat dál, a to astridce. Dělá tak úžasný podpisy, že ty mluví a inspirují úplně samy, takže už to stačí jen sepsat. Bez jejích krásných obrázků by to prostě nešlo.

 

Ano, je to tak, jste obě holky moc moc šikovné