ST: Důchodci závisláci

Tiež mám rád čierny humor a zvládol by som aj ďaleko viac od -pechfógl-,takže mne vôbec nevadí!A na tú knihu sa hlásim ako druhý! Je škoda písať,aké je zdravotníctvo tu,na SK,no miestami to už ide do správnych koľají,ale dokedy sa to takto bude dať vydržať?

 

Pitrýsku, taky bych tu knihu ráda četla, počkala bych, až budou obě ruce funkční, ale víš co by to bylo za štrapáci sehnat vydavatele? Leda by to napřed psala jako Ostravak Ostravski, na blogu... pak by se i vydavatel našel.

 

Hezký den- tak když pročítám dnešní vaší diskuzi (za kterou mimochodem díky),tak si tak říkám,jak jsou někdy mé problémy malicherné,jaké velké starosti a křivdy v životě se stávají i jiným lidem a jak dokážeme být v životě silní a dokážeme vydržet někdy i věci,které se zdají být neřešitelné.
Smutné a poučitelné a pravdivé příběhy jste napsali,člověk by se někdy měl i zamyslet sám nad sebou. (což jste mě teď donutili)
Děkuji

 

Copak asi dělají všechny ty jeptišky a mníškové,soustředění do všelijakých řádů?Myslela jsem-já bláhová-že pomoc potřebným je jednou z křesťanských povinností.Dukův břich stále roste a pomoc nikde.Ještě že jsem nevěřící,jinak bych se musela stydět za tu státem podporovanou instituci na nic.

 

vilm4: já myslím, že je dost charit, co pomáhají. A těžko říct, co přesně kdy jak komu pomůže. Někdy to může být i pohled na jeptišku
Ty služby... já mám pocit, ale já jsem věčný optimista a dívám se primárně na to dobré a funkční, že je to fakt lepší, zrovna ta domácí a hospicová péče se konečně trochu rozjíždí, byť to legislativa a pojišťovny brzdí, ale stát v podstatě supluje péči a pomoc, která by právě měla být samozřejmá v rámci rodin, komunit. Vzniká i spousta různých spolků (bývalých občanských sdružení), právě na popud vlastní zkušenosti. A právě to, že se o tom mluví a mnozí už nefrčí jen v tom, že se soustředí na prezentaci úspěchu a výkonu, ale odváží se jít ven s tím, co je trápí, co se nepovedlo, s čím si neví rady, co bolí tak, že o tom ani nejde mluvit, otevírá cestu k té solidaritě a zájmu. A ne každý si umí o pomoc říct nebo ji přijmout, taky se to často bere jako slabost. Hezké, co se tu povedlo.
lumat85: bude potřeba, aby ses postarala nejdřív sama o sebe. Taky jsou odborníci (psychologové, psychoterapeuti) a funguje to, když tomu jdeš vstříc. Stačí začít o tom mluvit, emoce pak následují a už jen to, že to říkáš nahlas, nebo právě toto pomáhá nejvíc. Nemusíme všechno zvládnout nebo zvládnout sami...
A bolest a ztráty prostě do života patří. Jen mám dojem, že právě není prostor pro to truchlení nad ztrátou, a tím nemyslím jen úmrtí blízké osoby. Je fajn to učit děti odmala, v dospělosti už nám to moc nejde. Stejně tak umět poskytnout oporu, být účasten, mít zájem o druhého. Ale jak je vidět, jde to a jde to hezky. Ten potenciál, co v lidech je, mě asi nikdy nepřestane udivovat. A to sdílení, překonání strachu vystoupit ze své bubliny a otevřít se druhému, to se pak mohou dít věci

 

Sklíčený a se slzami v očích ohlašuji florenový bankrot!

Pokud se najde dárce, sponzor nebo jiná ženská budu šťasný...



Potká pan Birnbaum pana Eichlera.
„Nemohli by mi, pane Eichler, půjčit dva, tři tisíce?“
„Rád bych, pane Birnbaum, ale nemám u sebe peníze.“
„A co doma?“
„Děkuji, všichni zdrávi.“

​

 

Starala jsem se doma sama o ležícího manžela skoro tři roky se vším co k tomu patřilo-umývání, přebalování, převlékání postele atd.-
Protože nějak věděl že je doma byl v pohodě, někdy dokonce sledoval televizi, někdy se sám najedl,někdy potřeboval pomoc. Měla jsem s charity půjčenou polohovací postel s hrazdičkou a dekubitační elektrickou podložku proti proleženinám. První měsíc byl nejhorší, nevěděla jsem jak to všechno zvládnu. Byl ve svém světě říkal mi kdo za ním byl a jindy nepromluvil celý den ale očima mě sledoval Když musel na dva tři dny do nemocnice, týden jsem jej dávala dohromady.To je jenom výcuc všeho ale nelituji ani jediného dne.
Na LDNce ležel měsíc, než jsem si všechno srovnala v hlavě,byl to pro mě šok. Mohla bych psát mnohem víc ale nemá to smysl a nikdy bych nikomu nevyčetla dát někoho blízkého do nějakého přijatelného zařízení. Každý se s tím musí poprat jak umí a může.A KDO TO NEZAŽIL NEPOCHOPÍ.

 

dasa1143, pochopí. Ten, kdo si dokáže představit, jak by se v takové situaci choval on sám, co to všechno obnáší. Od duševní síly přes tu fyzickou až po finance.

 

Promiň, taky jsem si to myslela když jsem to zažila u kamaráda. To se vážně musí prožít, vcítit se je jedna věc a být sám v takové situaci druhá. Můžeš si myslet, že to prožíváš s ním a snažit se mu pomáhat ale skutečnost-tvoje vlastní- je jiná.

 

dasa1143, když něco takového prožíváš s člověkem, který je ti blízký, je to vždycky silnější. Jen jsem napsala, že empatie funguje, o nic víc nešlo. Kdo si něčím podobným prošel, porozumí lépe. A ten, kdo pochopí, zvládne to, když se mu (a nikomu to nepřeju), přihodí něco podobného.

 

lumat85: To Ty zasloužíš, abych před Tebou smekla!
Když jsem četla Tvé řádky tak jsem si říkala, jak to všechno dokážeš ustát a jít dál. Vůbec nevím jestli bych zvládla to co Ty!

Přiznám se, že z podobných věcí, o kterých píšeš, mám strach u mojí maminky, taky se k nám přestěhovala, i když tedy původně, aby pomohla mě, protože infarkt, mrtvice atd., ale postupně se to obrací, mamka je zatím plně samostatná naštěstí, v tom vůbec problém není, ale začíná blbnout. Není to pořád, ale v podstatě každý den něco. Mamka hrozně ráda vyhazuje věci, ale vlastně o tom neví. Když se pak ptám, tak vůbec neví, že to udělala. Prostě něco vidí, nelíbí se jí kde to je, přihodí to třeba do pytle s odpadky a pak jde a hodí to do popelnice.
Tak si říkám jak to půjde dál, protože věci sice mrzí, ale jsou jen věci, jenže asi nezůstane jen u toho.

Ta paní o které píšeš, byla úžasná, protože to je přesně to, co člověk v takové chvíli potřebuje, vědět, že se může na někoho obrátit o radu, pomoc nebo i jen to obyčejné vyslechnutí.
Tvojí maminku chápu i nechápu zároveň. Také jsem řešila co dělat, jestli striktní režim je opravdu to nezbytné. Radila jsem o tom právě s paní doktorkou, protože např. tchán měl moc rád pivo a to bylo samozřejmě zapovězené - s léky se neslučovalo, ale probrali jsme a dohodli se, že všeho s mírou, že jde hlavně o kvalitu života a pokud se bude cítit líp, tak nebudu občasnou skleničku piva řešit, upravím v danou chvíli přiměřeně medikaci a hotovo, zkrátka kompromis, abych mu neublížila, ale zároveň, aby neměl pocit, že jen přežívá.

Ono je sobectví a sobectví. To co píšeš, že maminka dělala nejen tátovi, ale i Tobě, to je opravdu sobectví a nic dobrého, protože bez ohledu na všechny, trvala na svém. Ale pak je i tzv. sobectví, kdy člověk musí myslet i taky trochu na sebe, nejen kvůli sobě, ale nakonec i kvůli těm ostatním. Osobně s tím bojuji docela dost, i když už jsem se i trochu naučila, že jsou věci, které nepočkají, ale jiné prostě počkat musí a trápit se můžu jen tím, co jsem schopná vyřešit, trápit se tím, co nijak změnit nemůžu, nemá smysl. Neříkám, že mi to jde stoprocentně, ale snažím se.
Naprosto chápu důvody proč nechceš mamce odpustit, je to naprosto normální a plně pochopitelné. Akorát si myslím, že tím vlastně ubližuješ sama sobě, protože to co udělala, jak se zachovala Tě, samozřejmě logicky, trápí, ale trápí to a ubližuje Tobě.
Alespoň u mě to tak vždycky bylo, když jsem nemohla něco odpustit.
Nakonec jsem se naučila něco jako poloodpuštění. Nepochopím, ale akceptuji, že někdo udělal to co udělal a je mi přeci jen o něco líp.

Tebe, ale skutečně obdivuji, vlastně každého, kdo dokáže překročit svoji komfortní zónu.
Nicméně není dobré být na vše sám/sama. Někdy je třeba pomoc fyzická jindy psychická a je dobré si o ní umět říct.

Když píšeš o otázkách proč nepověsíš prádlo místo sušení v sušičce atd., tak se musím usmát. Jako bych to viděla u nás . Někdy mi to leze strašně na nervy, ale někdy se tomu i musím už smát.
Domek po mužových rodičích je starý se starými rozvody. Když jsme předělávali část kvůli tchánovi, pokoj a koupelnu, tak jsme dělali v té části mj. nové rozvody, aby se to nedělalo dvakrát, zkrátka až na to jednou dojde čas, předělat i ten zbytek. Nicméně kdy na to dojde je zatím ve hvězdách, protože čas i peníze jelikož to chceme pořádně a tak je základ po staru, čili musíme pouštět velké spotřebiče tak, abychom nepřekročili hodnotu jističe a pořád nemuseli vyměňovat pojistky. Zkrátka myčka a pračka, ale už ne zároveň sušička atp.. Já si na to zvykla a ani s tím nemám zvláštní problém, ale moje maminka mi pravidelně a opakovaně říká, že je to hrozné a prostě nechápe proč už jsme to dávno nepředělali a já jí pokaždé vysvětluji proč to teď prostě dělat nebudeme .
Takže moje nevyžádaná rada je, hoď to prostě za hlavu, to nevysvětlíš .

 

Vážený,chcem sa len opýtať,takéto niečo už niekto aj videl???

 

Peto121
Jak napovídá acp název a v něm rok 2012, tak je to hodně stará záležitost

 

Děvčata, taky mám za sebou péči o maminku a mám zkušenosti jak otřesné, tak i pěkné. Těšila jsem se do důchodu, jak si ho budu užívat s tříletým vnukem, protože dcera se vrátila po mateřské do práce. Mamce bylo 89 a byla celkem samostatná. Pomáhali jsme jí jen s úklidem, koupáním, nosili jsme jí každý den oběd a vozili ji k doktorovi. Ostatní zvládala sama. Trvalo to jen 4 měsíce. Spadla, zlomila si obě ruce v ramenou, nos a vyrazila zuby. Nejnutnější pobyt v nemocnici byl děs, bezruké osobě (od krku do pasu celá v bandáži) sestra postavila jídlo na stolek a po čtvrt hodině ho zase odnesla a když ji nechali celou noc v mokré posteli, protože byl zákaz zvonit, ona ani neměla čím, byla jsem tak vzteklá, že jsem chtěla pozvat i televizi. Hned, jak jí to dovolili, jsem si ji vzala domů. Bylo to jako s miminem, jen vážilo 80 kg, posadit, rozmixovat jídlo, nakrmit, usadit na WC, očistit, každý hlt vody podat. Maminka ale byla neskutečně hodná, trpělivá, vděčná a houževnatá. Byla takový anděl, kterého tu na Zemi zapomněli. Do toho šel manžel neplánovaně na operaci, totální endoprotéza, a týden po operaci ho dovezli domů, protože se mu na té operované noze odlomilo kus kosti. Přes den jsem k těm dvěma měla toho tříletého vnuka, odpoledne jsme s druhým vnukem udělali úkoly a večer jsem zasedla k jeho sešitům, abych je vyzmizíkovala a opravila, protože vnuk je dysortografik. Někdy mezi tím jsem ještě stihla 2 zahrady. Dnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. A tady přišlo to dobré. Máme skvělé sousedy, pomohli mi s nákupy (nemám řidičák a není u nás obchod) a s dopravou pacientů k doktorům. Máme milou a ochotnou paní doktorku, sama jezdila za maminkou a zajistila charitu na odběry krve a injekce. Všechny se k ní moc hezky chovaly. Půjčili jsme si polohovací postel a později chodítko, když po roce měla ještě mozkovou příhodu. A zase jsme se s tím poprali. Měli jsme ji doma skoro 8 roků, zvykla jsem si i na to, že nemůžeme nikam ani na jednu noc. Pro mne byly hrozné až poslední 4 měsíce. Nemohla jíst, ztrácela sílu, zůstala už ležet. Celou dobu jsem ji zvládala sama, cítila jsem, jak je každý den lehčí. A když začala mít bolesti a nepomáhaly už ani opiáty, to bylo to nejhorší, ta strašná bezmoc. Když máte před sebou někoho, koho máte rádi, kdo trpí a nemůžete naprosto nic udělat. "Spávala" jsem u ní v křesle až do poslední chvilky. Na Vánoce to byl rok, co nás opustila (bylo jí 97 roků), ale pořád jsem to ještě nějak nezpracovala. Od té doby jsem začala taky mít obavy z pozdního stáří. Ne kvůli sobě, ale když si uvědomím, co by mohlo čekat moji dceru. A tím nejlepším lékem a náplastí na duši po celou dobu, byli moji vnuci.

 

Ano, člověk vydrží neskutečné, ale taky proto, že dnes je lékařská věda "všemocná." Někteří lidé už nežijí jen přežívají.
Omlouvám se všem, kterým nesedím, ale mně to nedá, kdybych nevěděl, tak do toho nemluvím, tedy nepíšu ,-))))

 

Ah ty matky... S tou svojí jsem se dodnes nesrovnala. Dokázala jsem se smířit s tím, že naše vztahy byly takové, jaké byly, ale co mě dodnes trápí, je otázka, proč to všechno udělala. Odmítala odpovědět, teď už je pozdě. Ji to netrápí,jen mně zbudou do konce života trápit pochybnosti a pocit křivdy.
No, ale kam jsme se to dostali? Konec Pošty pro tebe a teď pozitivně: Mám župan a myš a až ta kachna, co se zabarikádovala v koupelně, vypadne, budu mít i sprchu!

 

Všchni výše píšící, děkuji. Jsem již letitější, starala jsem se v konci žití o bratra, taťku, mamku, tchýni.... k tomu jsem lítala do práce a měla doma 3. děti a manžela... Dali jsme to všichni, jen to bylo náročné pro všechny. Myslím si, vlastně i pevně doufám, že když budu potřebovat, tak se o nás s manželem někdo takě postará, zatím to bylo potřeba jen po neplánovaných operacích a to se o nás děti podělili... Sice nejsme věřící, ale chováme se tak, aby naše činy nikomu nikdy neubližovaly.

 

zdravím, musím se přiznat, že já se s plnou parou ženu do pomoci k bližnímu. Přestěhuje se k nám synova přítelkyně s vnučkem. V pondělí mu bude 3 týdny a chodí o chodítku. Co bude, jak bude nevím. Před vánoci si něco udělala s nohou a od té doby chodí-nechodí. Děj se vůle boží. Co mě čeká a nemine.

 

Jak se dá čeština pěkně překroutit. Jestli jsou vnoučkovi tři týdny a už chodí o chodítku, tak to je pašák .
davidson00 omlouvám se, ale nemohla jsem odolat.

 

No co...!
Meresjev chodil dokonce bez nohou!
Davidson já Ti náhodou rozumím...