Malá hra k Velké hostině

Diskuze na fóru 'Hry na fóru' zahájená uživatelem matlafous123, 3/10/19.

Milý(á) fórum uživatel (ko),

pokud chcete být na fóru aktivní a máte zájem se zúčastnit v různých diskuzích a využívat dané fórum musíš se nejdříve přihlásit do hry. Pokud nemáš žádný herní účet, prosím, zaregistruj se. Těšíme se na Tvou návštěvu na našem fóru! „do hry“
  1. kiki2305

    kiki2305 Ikona fóra

    Já mám jeden takový zvláštní zážitek, o kterém dodnes nevím, jestli jde o duchařskou historku anebo o něco, co má naprosto racionální jádro a záhadné mi to připadá jen proto, že nevím, o co šlo. Bylo to takhle:
    Bydlím sice na sídlišti, nicméně na samém okraji, zkrátka z okna koukám přímo do přírody. V létě, když je brzy světlo, chodím se psem brzy ráno na louku a k rybníku a protože vstávám dřív než většina zde bydlících, nepotkávám z lidí prakticky nikdy nikoho.
    Je to asi 2-3 roky zpět, kdy jsem tak bloumala, dumala o svých věcech a přes louku se pomalu blížila k cestě. No, cestě - kdysi dávno spojovala jednu bývalou vesnici s druhou, ale nyní už je spíše jen tušená a udržujeme ji vlastně jen my, co tam chodíme na procházky.
    A jak se tak blížím k té cestě, vidím, že po ní přichází pár v trochu staromódním oblečení. Přemýšlím, co se u nás pořádá za akci a volám radši psa k sobě, aby se s nimi nechtěl družit. Shýbnu se, připnu psa na vodítko a když znovu zvednu oči, jsou oba fuč.
    Asi mi jen zmizeli za nějakým keříkem, tak s rozmrzelým přivázaným psem dojdu až na cestu - a pořád nikde nikdo. Zkrátka zmizeli, nebyli.
    Dodnes mi občas vrtá hlavou, jestli tam opravdu byli nebo jsem měla nějakou halucinaci anebo to bylo něco mezi nebem a zemí…
     
  2. -pechfógl-

    -pechfógl- Živoucí legenda fóra

    Bando jedna nepsavá! Googlit do soutěže, to jo, ale sám něco napsat, to jdou ručičky dozadu!-.-
     
    kiki2305 a matlafous123 tohle ocenili.
  3. kiki2305

    kiki2305 Ikona fóra

    To jste vážně nikdo neměl žádný zajímavý/záhadný zážitek? o_O;)
     
  4. matlafous123

    matlafous123 Živoucí legenda fóra

    Je to trochu smutny pohled na to, co se s lidmi deje uz i v te virtualni realite... nejspis je zabavnejsi sledovat na ksichtoknize, kdo dneska co posnidal, kdo koupil 5 rohliku a maslo a kdo si pozvracel vecerni obuv a rozdavat ruske psy :wuerg::p

    EDIT: Bezejmenný Toz smekam! Ja sla v lete z lesa pesky prochazkou a pac je to trochu z ruky, tak uz tak 10 km od baraku padla tma. Nejdriv srna, co si to zlehka cupitala pres silnici (to nevim, kdo v tu chvili vydesil koho vic), ale pak prasata s mladejma a to fakt vim naprosto presne, kdo byl vic po(viteco) strachy, pac uz jsem videla, jak dokaze prase upravit fazonu takovymu vzteklymu psovi... natoz cloveku, ktery disponuje prachspatnou vybavou dutiny ustni :oops::D
     
    Naposledy upraveno: 10/10/19
    jindrasofr a evoku57 tohle ocenili.
  5. Bezejmenný

    Bezejmenný Ikona fóra

    Já měl strach jednou jedinkrát v životě, když jsem v 9 letech viděl film Predátor.
    Když si ta potvora sundá v závěru tu masku, bál jsem se chodit ven asi 14 dní.

    Jinak už jsem to tady psal, že se nebojím a nemám strach z žádných věcí. I kdybych viděl ducha nebo mimozemšťana, asi by to se mnou nijak nezamávalo.
    Kdo bydlí někde u lesa nebo na samotě, ví že zvuky a stíny umí vyčarovat věci které umí vystrašit a potkat v noci v lese větší zvíře, je taky situace kdy vám není nejlíp. Ze začátku mě to trochu znervózňovalo, ale po těch letech už mě to neumí vyděsit ani když na mě z křoví v noci vybafne zvíře.
     
  6. davidson00

    davidson00 Baron fóra

    Tak dobře, máte to mít. Není to až tak odstrašující, takové úsměvné.
    Jezdím s takovou důchodcovskou organizací na rekondiční pobyty. Do Sezimova Ústí jsme dorazily v sobotu. Autobus co nás na tuto rekondici dovezl, s námi ještě než nás vysadil u hotelu objel okolo objektu a zahrady kde je pochován Edvard Beneš.
    Samozřejmě jsem se chtěla podívat zblízka, jak to tam vypadá. Vydala jsem se tam hned asi druhý den. Neměla jsem dost času, zahla jsem do ulice před touto zahradou a vchod jsem nenašla. Tak další den znovu, to již jsem šla po chodníku, nikam jsem neuhýbala. Prošla jsem vchodem do zahrady a prohlížím si to tam. Na vilu jsem nedohlídla, byla schovaná za listnatými stromy. Jak tak chodím po té zahradě tu a tam jsem si sebrala borovicové šišky.
    Po příchodu na pokoj v hotelu vyprávím spolunocležnici na pokoji kde jsem byla a také jsem jí nějakou tu šišku darovala. No zrovna bylo již září a tu sousedka na pokoji povídá. Prosím dám ti tašku, dojdeš mi tam sebrat ty šišky, já z nich udělám věnečky na hřbitov.
    No v tu chvíli jsem se vyděsila, už jsem se viděla jak sbírám šišky na zahradě u hrobky prezidenta Edvarda Beneše a jak mě nahánějí policajti a já se zpovídám, že ty šišky potřebuji do věnečků pro sousedku. Kategoricky jsem jí řekla, že teda nikam nejdu a že jí musejí stačit ty co jsem jí dala.
     
  7. -pechfógl-

    -pechfógl- Živoucí legenda fóra

    Tři přání
    Jedno moudré přísloví říká: Radši si nic nepřej, mohlo by se ti to splnit. A taky jo. Byla jsem jako puberťačka na školním výletu na Starý židovský hřbitov v Praze. No ,mně to docela bavilo, tak jsem poslouchala i výklad. Když jsme došli ke hrobu rabiho Löwa, zmínila se nám se nám průvodkyně, že rabi plní přání, která se mu hodí mezírkou v náhrobku dovnitř. Tak jsem nelenila a napsala svá tři největší. A mudřec je přijal a splnil. Ovšem ve své moudrosti zhodnotil jejich kvalitu a dvě z nich shledal nesprávnými, ba blbými. Tak mi je sice splnil, ale tak, jak jsem si to ve snu nepředstavovala. Dejte si na něj bacha.
     
  8. Jonsdorf

    Jonsdorf Ikona fóra


    Tak to já vám asi uberu trochu toho větru strašeníčka...
    Nic nevysvětlitelného myslím určitě není, vše se dá racionálně vysvětlit a co zatím ne, tak jen nedošel na to čas.
    Bát se je přirozená funkce obrany sebe samého.
    Kdo se víc bojí je na tom lépe, je to úplně normální proces v našich hlavách kterým nás vybavila příroda aby nás ochránila.

    Úplně jiná situace je třeba se zmíněným predátorem a možnou ivazí záhad z vesmíru.
    Naše astronomie, kosmologie či astrofyzika je mladá, zárodek někde kolem prvních vteřin ale řadu odpovědí i když ne 100% už má.
    Jen vás uklidním že nás žádný predátor a už vůbec ne mimozemšťani v dlouhé době nenavštíví.
    Totiž i kdyby predátoři obývali naší nejbližší hvězdu což je prý proxima centauri vzdálená jen 4,243 světelných let.
    Tak by je choutky cestou na invazi rychle přešla.
    No prý je možné si krátit cestu tak zvanými červími děrami a tudíž mnohanásobně zkrátit vzdálenosti.
    Ale ani tam nebudeme u záhad ale jen a jen u vědy které zatím ne úplně rozumíme.
    A pokud lidé dospějí můžou uvažovat i o tom že se to vše jednou dozví.
    Zatím to ale tak vůbec nevypadá...
    :sleepy:


     
    Naposledy upraveno: 10/10/19
  9. anvan

    anvan Dozorce fóra

    Taky mám jednu maličkou příhodu, se smutným koncem, asi trochu nadpřirozenou, těžko říct - zkrátka něco mezi nebem a zemí. Byli jsme s manželem v jednom nejmenovaném hřebčíně v Německu a pustili nás do ohrady, kde se pásly březí klisny. Šéf hřebčína se chlubil ušlechtilostí a hodnotou klisen, byli jsme snad jediní, kteří se sem vůbec dostali. Když nám představoval jednu znich, udělalo se mi skoro špatně, nemohla jsem se na ni ani podívat, měla jsem z ničehonic strach, nechtěla jsem ji ani pohladit, něco mi v tom bránilo. Říkám mu, že něco není v pořádku, něco je s ní špatně, ať ji rychle zkontrolují, ale jen se smál, že vše je ok. Odjeli jsme pak domů a já se uklidnila a z hlavy to vypustila. Ráno nám volal, že klisnu museli v noci vézt na kliniku, bohužel uhynula a horko těžko zachránili alespoň to vysoko ceněné hříbě. Bohužel smutný konec, no a manžel se mi teď občas chichotá, že jsem čarodejnice.
    A kdo ví - nejsem???
    Dexempo - multo - šupoplex...a máte to plantážníci!:p
     
  10. bropyk

    bropyk Hrabě fóra

    Ahoj,
    také nebudu psát konkrétní příběh, ale spíše zamyšlení. Tajemno je všude kolem nás a je jen na nás jak se k němu chováme. Často se nám stane něco co si vysníváme. Takže pokud půjdu na místo, kde "straší" a dopředu budu mít obavy, tak mě to určitě vystraší a budu se bát, ale pokud tam půjdu s pokorou (nezaměňovat s tím, že to dokážu) tak se nebude nic dít - není důvod. Tajemno se zjevuje jsou nešťastné duše, které ve smrti nedokázaly opustit tento svět a odletět pryč. Těmto duším je třeba pomoc a zkusit je přesvědčit, že tady již jejich působení skončilo a měly by se vrátit domů. Tajemno může mít řadu podob a není se třeba bát, spíše je třeba porozumět. Každý v daném okamžiku dostane to co mu patří a co dokáže unést. Jako malý kluk jsem viděl pohřeb a za 14 dní se udál (pro mne jeden z nejsilnějších zážitků). Když se nám narodil syn tak se nad ním skláněly jiné duše (asi se přišly rozloučit a popřát hodně štěstí), návštěva viděla procházet se duše jako malé holky, ale ty skutečné spokojeně spaly.
    Hlavní je, že je třeba žít tady a teď a když jsme to nechápali, tak jedna duše přišla v černé kápi a třásla strašně postelí. Událo se toho moc, ale snad jsme již řadu věcí pochopili a návštěvy ustaly i když tomu určitě pomohl rituál. Není se třeba ničeho bát je třeba mít pouze respekt a snažit se pochopit věci jak jsou. Pokud však někdo jde za něčím a chce zážitek, tak si může být jistý, že ten zážitek dostane, ale pozor může se stát, že se z toho zážitku už nevzpamatuje.
     
  11. evoku57

    evoku57 Živoucí legenda fóra

    Jako malá a středně odrostlá ditka a kluci už starší tak jsme často chodily si hrát na hřbitov a zapalovali jsme svíčky :), nad tím jsme ve lžičce nahřívali vosk a různé umělé hmoty, třeba barevné lžičky, dali kroužek z drátku a byl hotový prstýnek. Přes den to na hřbitově šlo, ale večer, když se stmívalo, tak to bylo děs a hrůza zároveň a že jsme si ho užili. Bo babička, u které jsme bývali, tak bydlela pod hřbitovem, naproti hřbitovu byl park a v parku pomník padlých a tam jsme večer co večer hrávali na schovku. Ten, kdo byl první nalezen, tak musel za trest na večerní hřbitov zapálit jakoukoli svíčku a pak pikat dál. To Vám fakt bylo strašidelný, ale hřbitov byl rozsvícen jak na dušičky a to byla odměna, dokonce podezřívám kluky, že prohrávali schválně, že je to fakt bavilo takový bobřík odvahy, ale my holky jsme se fakt bály a nechtěli tam chodit, dokonce jsme klukům daly i pusu za to, že šli za nás zapálit svíčku a nebo že by kvůli té puse? To mi dochází až teď když to píši.
    :inlove:
    Prázdniny to byly fakt suprový, každý rok jsme se na Hlubokou nad Vltavou těšili, i proto, že jsme měli v zámeckém parku bunkr pod zemí, začínali jsme se tam od kluků učit kouřit, také tam je spousta rybníků na koupání a plno hub v parku. V parku také dost kašen a kašínek, kam lidé házeli drobné penízky a my je lovili, aby bylo na zmrzlinu a cigára. Na zámku jsme byli pečený vařený a v zámecké restauraci jsem poprvé ochutnala pivo. Fujky, to bylo nechutné, dnes ho také nemusím, jen po takové kachýnce bodne. Tak asi tak

    :p
     
  12. matlafous123

    matlafous123 Živoucí legenda fóra

    Ac se to muze zdat na prvni pohled v rozporu, prakticky bych se ztotoznila jak se zamyslenim Jonsdorfa, tak bropyka. Jsou veci, ktere se mohou dit a mohou byt obycejnym fyzikalnim jevem,.... jen my jim proste dosud nerozumime a proto se nam zadaji nadprirozene. Stejne jako si clovek v dobach minulych myslel, ze blesk je Bozi hnev. Skoda, ze se lidstvo driv samo vyhubi, nez se nauci plne vyuzivat kapacit sveho mozku, ktere jsou dosud netusene a dle meho soudu tak objemne a neskutecne, ze je mozna nemuzeme mit vsechny hned, aniz bychom se z toho zhroutili. Tezko rict, co takovy lidsky mozek vlastne skryva za desiva tajemstvi, ze nam je odhaluje jen pomalu generaci po generaci proto, abychom z toho nezesileli az zjistime, ze vsechno o cem jsme byli skalopevne presvedceni je ve skutecnosti uplne jinak.
     
  13. Farmářka_X

    Farmářka_X Forum Moderator Team Farmerama CZ & SK

    Ahoj tak já také přidám nesoutěžní příběh. Ještě teď když si na to vzpomenu tak mi běhá mráz po zádech.
    Jela jsem s dětmi na návštěvu k mé babičce. Vždy když jsem jela tak jsem se s manželem domluvila na čase návratu a vždy jsem se snažila tento čas dodržet (vím, že manžel má strach když jezdím s dětmi někam dál).
    Seděla jsem u babičky a už se blížil čas odjezdu a najednou se mi nějak nechtělo jet. Babička už mi připomínala, že bych měla vyrazit a já stále váhala. Zdržela jsem se cca o hodinku a pak tento pocit nechuti odjet přestal a já vyrazila. Zhruba na půli cesty jsem narazila na velikou tragickou nehodu.... Byla ta nechuť vyrazit na cestu znamení???
     
  14. Bezejmenný

    Bezejmenný Ikona fóra

    Odběhnu od tématu a zamyšlení, a jen bych podotkl, že jsou věci o kterých jsou sami vědci a inženýři atd, přesvědčeni jako o 100% jistotě a jinak to být nemůže, aby se historie sama přesvědčila že například zákony fyziky a chemie se změnily za posledních 50 let asi 5x.
    Takže jestli někdy v budoucnu vyjde najevo že existuje něco jako duchové, nebo posmrtná energie - nazvěte si to jak chcete - bude to zase další oběv něčeho co bylo považováno za nemožné.
    Před 150 lety nejlepší vědci a inženýři spočítaly že pokud se bude jakékoliv těleso pohybovat rychleji než 54 km / h nebude se člověk schopný nadechnout, protože rychlost přesáhne okamžik klidového vzduchu ve vašem okolí a nedovolí vám vdechnout vzduch který kolem vás bude proudit, navíc vás silný proud vzduchu bude neustále srážet na zem, protože člověk nedokáže ten nápor ustát.
    Dneska i na kole jezdíme rychleji, o letadlech a vlacích ani nemluvě.

    Takže jestli mi někdo bude tvrdit že viděl UFO (jednoho takového znám) nebudu se mu vyloženě smát. Samozřejmě se nebavím o těch bláznech z TV ale o inteligentním jedinci, který sám přiznává že prostě neví co viděl (UFO - neidentifikovatelný létající oběkt)
    Já viděl věcí které neumím popsat ani vysvětlit, a to se bavíme o chování lidí.

    Až jednou dojde věda poznání o věcech které neumí vysvětlit, bude to znamenat konec bádání a výzkumů. A to by byla škoda. Nechme přírodě a vesmíru pár tajemství.
     
  15. davidson00

    davidson00 Baron fóra

    Já na takové tajemno a duševno věřím.
    Připadá si, když bych takový příběh co se mi stal a nebo kterého jsem byla přítomna zde napsala, tak bych ho znesvětila a proto si je nechám pro sebe.
    Ale z jiného soudku. Povídala sousedka. Víte proč Jirka chodí z hospody ještě před setměním. No protože jednou si z něho vystřelili kamarádi a v noci když šel z hospody a silnice vede okolo hřbitova tak se převlékli do prostěradel a tak ho vystrašili, že již okolo hřitova v noci neprojde.
    Chodila jsem do práce tak po 7 hodině ranní. Asi před 2 roky vidím před sebou auto, nemohu ani dneska říci jestli to řídila žena nebo muž, nějak stále čistila přední sklo, tak jsem nějak v podvědomí ustoupila dále, až jsem vůbec nešla v krajnici ale stála asi řeknu 1 metr v pangejtu, zrovna to tam tak vycházelo. V tu chvíli auto projelo okolo mě, bylo mimo silnici. Od té doby chodím do práce až v 8 hodin a se silničářskou vestou.
    Scházíme se s kolegyněmi z práce na takové sedánky v krajském městě. To co se nám přihodilo se stalo tak před 5 lety možná i dříve. Vždycky někdo vybere nějakou restauraci a já přišla s tím, že jsem ještě nikdy nebyla v Madoně. Půjdem do Madony prosila jsem. Po příchodu do restaurace jsme si objednaly něco k jídlu. Seděly jsme dumáme nad tím, že jim to dlouho trvá a v tem moment se rozrazí dveře. Vlítne do místnosti taková mladá paní a příšerně řve (slyším to doteďka). Vůbec jí nebylo rozumět co říká. Když se po chvíli částečně uklidnila řekla číšníkovi, že jí přepadl nějaký muž. Když nám po nějaké době přinesl číšník večeři, rychle jsme se najedly a musím říci, že jsme spolu skoro po celou dobu incidentu moc nemluvily. Další setkání proběhlo až za dlouho. Nějak jsme se z toho nemohly vzpamatovat. Já si z toho vzala ponaučení. Když jedu do města tak se snažím to vyřídit co nejdříve a za světla domů. Ještě teď když si na to vzpomenu tam mi leze mráz po zádech.
     
    Naposledy upraveno: 11/10/19
  16. Milka66

    Milka66 Veterán fóra

    Ak sa ráta, že to "krvi by sa v ňom nedorezal" sa vzťahuje aj na príbeh z rodiny (ale sama som tam nebola), tak prispejem tiež ;).
    Teta (mamina švagriná) pochádza zo 4 detí, z čoho dve sestry sa vydali do zahraničia. Rodinné stretnutia mohli začať fungovať až po roku 1990 tak, ako si to predstavovali a to už ich deti boli vo veku 8 - 20 rokov. Dokopy to bolo skoro 20 ľudí a keď bola oslava 50-tky jednej sestry, tak sa rozhodli, že si prenajmú chatu v Nízkych Tatrách na predĺžený víkend. Bola polovička novembra, chata skoro na samote pri lese, počasie krásne. Teta si spomína, že pricestovali vo štvrtok a deti sa po zvyšok dňa zabávali strašením a rozprávaním rôznych hororových príbehov. Dospelí - hlavne muži, mali svoju vlastnú predstavu o trávení času a teta so sestrami a švagrinou pripravovali veci na sobotňajšiu oslavu. V piatok bola od rána výborná nálada, mládež bola skoro celý deň vonku a večer spolu oslávili narodeniny sestry Danky. Po polnoci si išli ľahnúť a teta zistila, že nastal spln mesiaca a práve jej svieti do izby. Ako sa pobrala k oknu, že zatiahne závesy pred jeho zvedavým a silným svetlom, zbadala na strome oproti svojej izbe visieť postavu. Lístie už bolo opadané, ale vysoké kríky tú postavu spoly zakrývali. Teta sa mi dušovala, že si vôbec nepamätá, čo v tom momente jej išlo hlavou, len tam pred oknom stála a kričala. Dobehol jej brat, potom aj ostatní a obesenec na strome si tam veselo ďalej visel. Napokon švagor, manžel oslávenkyne, zobral do rúk baterku a nôž a pobral sa von. Po chvíli sa vrátil, hneď otvoril fľašu slivovice a každému nalial. Pritom sa chechtal ako blázon. Teta mala chuť tresnúť mu jednu, jeho drahá manželka svoju chuť aj realizovala ... Keď sa po chvíli upokojil, oznámil, že môžu ísť všetci spať, toho obesenca zloží dolu až ráno. Zistili napokon, že tento horor majú na svedomí deti. Najmladšia, osemročná Alexandra, má rada víly a v piatok poobede presvedčila svoje sesternice a bratrancov, že by mali urobiť vílu, ktorá bude na všetkých dozerať. Zo šiat, slamy, palíc a plachty spravili postavu, no nemala pevný trup a stáť nemohla. Nechceli ju mať na zemi, tak sa rozhodli milú vílu zavesiť na strom. Onedlho sa zotmelo, prišla na rad oslava a víla vonku pekne visela, čakajúc na svoju "hviezdnu chvíľu". Len teta mala až do neskorého doobedia okno svojej izby zavreté na okenice a ešte zatiahnutý záves a tvrdila mi, že dostala veľkú migrénu.
     
  17. evoku57

    evoku57 Živoucí legenda fóra

    Tak pokud se dá hlasovat, tak jsem všemi 10ti pro Milkin príbeh, opravdu zaujal xD:p:inlove:
    další v pořadí je příběh anvan:wuerg:
    a do třetice Pechfóglinka s židovským hřbitovem, jsem se pobavila a to je někdy lepší než bát se xD
    čtvrté místo Farmářka_X o_O:wuerg:
     
    Naposledy upraveno: 12/10/19
    davidson00 a matlafous123 tohle ocenili.
  18. kiki2305

    kiki2305 Ikona fóra

    Já sice ocenila více příběhů, ale kdyby bylo možné dát někomu víc bodů, dala bych Milce, ten příběh je skutečně skvostný :D
     
    davidson00 a matlafous123 tohle ocenili.
  19. matlafous123

    matlafous123 Živoucí legenda fóra

    Od pribehu -pechfoglove- mi v hlave uvizla myslenka, ktere se nemuzu zbavit... Co je intuice a jak vlastne funguje? Nikdy jsem nad timhle "paranormalnim" jevem nepremyslela. Soucasna veda sice nabizi par alternativ, jako treba souhrn poznatku, zkusenosti a zazitku, jejichz zpracovani probiha na urovni podvedomi, aniz bychom to vedome registrovali a mozna by se tim dal i logicky cely pribeh vysvetlit. Treba tenkrat podvedomi -pechfoglove- zaregistrovalo nejakou zavadu na kole (vadne brzdy, upustene gumy, prasklinu na ramu, nedotazena riditka), kterou vedomi nebylo schopne primo identifikovat. Proc ale vlastne funguje podvedomi, kdyz kapacita mozku by vsechno zvladla na urovni vedomi? Zacne se mi do toho michat jev zvany "dejavu", ktery dosud veda take nedokazala 100% objasnit. Zjistim, ze dejavu neni u me nic vyjimecneho, ale proc si nepamatuju vlastne poradne ani 1/2 sveho zivota, i presto ze ho nekde v hlave mam cely ulozeny? Preskocim na zjevny fakt, ze lidsky mozek (ktery ma schopnost data ukladat, "mazat" a zpracovavat) se vlastne vyvijel v prubehu dejin lidstva nekolikanasobne rychleji, nez jeho nosic (telo). A skoncim u toho, jestli vubec existuje nejaky prostor a cas. Jestli za vsechno kolem nas neni zodpovedny pouze nas mozek a my nezijeme jen v jakesi virtualni realite, kterou nam prehrava, jako film v kine. Nicmene se moje uvahy porad toci kolem toho jedineho nejzahadnejsiho organu v tele, ktery dokaze nejspis veci, o kterych nemame ani poneti. Ne kolem nevysvetlitelnych zahad a jevu, zivota po zivote, kolem duchu, negativni energie a mimozemskych civilizaci, ac jsem vsemu tomu otevrena (nerikam, ze verim). Vse se toci kolem mozku, ktery se vyvijel a vyviji tak napadne rychle. V konecnem vysledku sice mozna zname fyzikalni zakonitosti, ktere nam umoznuji letat do vesmiru a objevovat dalsi nove veci, ale k cemu nam to je, kdyz vlastne nerozumime ani sami sobe a procesum, ktere se v nas odehravaji?
     
    Y_n_O, Milka66 a Silwin tohle ocenili.
  20. kiki2305

    kiki2305 Ikona fóra

    Před mnoha lety jsem četla knížku, jmenovala se Labyrint říše rozumu. Obsah knihy už je zřejmě dávno překonaný, ale utkvěla mi v paměti věta hned ze začátku knihy - že nejzáhadnější oblast vesmíru nemusí být kdesi daleko za hranicemi naší sluneční soustavy, ale možná je v našem vlastním mozku.
     
    Y_n_O a matlafous123 tohle ocenili.