ST: Důchodci závisláci

že já sem nebohá nechodím častěji!
Teď se tu řežu smíchy a čekám, kdy Fr. Dobrota, který už šel spát, zase vstane a začne na mě békat (jako před necelou hodinou na puboše), ať toho nechám...

I když, předevčírem večer mi volala maminka, jak se u nich doléčuje náš 4leťák, a ptala se mi, co se bude dít, když si maloch-svéhlavička vzal 2 večerní tablety místo jedné... nu, snažila jsem se jí z dálky uklidňovat, že se s ním už dá domluvit, kdyby mu bylo nějak divně/špatně, to když jeho starší brácha (již zmiňovaný puboš) popolézal jako ještě nechodící batole po našem 100letém domě, vylezl na židli a v nejvyšší poličce manželovi vybrakoval taštičku 1. pomoci s prošlými tabletkami Zyrtecu (nebo Zodacu? Ale to je celkem jedno)... neuměl mluvit, já panika, snažila jsem se vyvolat dávivý reflex, nevěděla jsem, kolik toho tam Fr. Dobrota měl uskladněno, telefonická porada s pediatrem... a co myslíte, že mi po návratu z práce můj dobrák řekl? To si přeci vymýšlíš, vždyť naše batolátko jen leze po zemi, vždyť nikam neumí vylézt, já nevím, kolik jsem tam toho měl, vždyť už je po expiraci, proč by to jedl

A do 24 hodin syneček ukázal tatínkovi, jak vyleze na okno, jak otevře naše těžké okno, naštěstí na záhonek je to slabých 80 cm... a od té doby, když ho naši (výjimečně) hlídali v paneláku ve 4. patře, tak větrali pouze a jedině, když K.Víteček spal, a to bylo 4 hodiny čistého času v noci... No, a dobrý, zatím přežil. Už je to 14letý habán (už mě dostal, asi zas vyrostl a má tak 178 cm, nohu velikost č. 43) a v současnosti už leze jen přes polorozpadlou střechu našeho 100letého domu (babička si myslela, že přes plot, tak jsem ji musela vysvětlovat, že jo, že napřed přes plot, a pak na nářaďovnu, odtud na střechu nad prádelkou, pak přes štít, pak na střechu dílny, a pak 3metrový seskok na vnitřní dvorek)... co on by čekal na někoho s klíčema, když si své zapomněl uvnitř v domě


Že to tady často zní "Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti"


EDIT: A různé modřiny, šrámy atpod. neřeším, naši kluci se tak otloukají a zatím si nikdo na sociálce nestěžoval. Až jsem se u prvního syna jednu dobu pediatra ptala, jestli má v pořádku krev, když je furt samá modřina... No, byla jsem za histerku.


EDIT: Příhoda s kakusy mi, drahá Prepperko, připomněla stejnou s mým starším bráchou... kaktusář a rybičkář v jedné osobě... ale to už nenosil pleny, bylo mu tak 16 - 18 let. Dojel z učňáku, celý natěšený, že nám ukáže úlovek, co si přivezl, navrhnuli jsme se k němu snad všich, mladší brácha, já, maminka... a v jeho malém pokojíku nás už bylo moc, tak se puberťácky naštval a vyhazoval nás ven, že se převlékne a že za námi dojde do jídelny... mezi tou motanicí mladší bráška už kaktus vytáhl na postel... a to jste neslyšeli ten řev, který se chvíli potom od staršího bráchy ozval... bylo jedno, že je kaktus zabalený v papíru a je jedno, že to je už cca 35 let stále ještě Juráše slyším.

 

Pechfógl, moc pěkný podpísek. petz, gratulace ke 167. faremnímu postupu. Venku poletuje sníh, je -9 a já jsem se přišla podívat, zda se Lišáčkovic přece jen neobjevili. Tak snad jsou všichni v pořádku. Popřeji všem dobrou noc a zítra pěkný pátek, přijdu později musím si jít nechat udělat novou občanku a na rtg kyčle. Tak mějte pohodový pátek.

 

Ahoj přišla jsem vás pozdravit, pogratulovat k postupům a říci vám že jedu lyžovat do Rakouska. Jedeme tam na povinný lyžařský výcvik. Lyžování sice není můj šálek čaje, ale co se dá dělat, když už to naši zaplatili tak budu lyžovat. Mějte se tu primově a za týden nashledanou. Tera )

 

terkacheerka--Užívej si to tam,nezapadni,pozor na lavinu a v pořádku se nám zase navrať zpět do naší malé sněhem zasypané zemičky Budeme tě čekat (To jsou ale babičkovské poudačky co) Ne vážně naschledanou za týden

 

Koukám že si asi všichni užívají toho bílého nadělení venku, neb je tu tak polovic lidí oproti časům minulým. Doufám že kdo byl nemocen už je zdráv a gratuluji všem postupujícím jak na farmě, tak i na Baha. Stejně nechápu jak to děláte, že se vám daří postupovat v tak vysokých číslech, já jsem 75/56 a vzhledem k tomu jak postupuju teď mi přijde, že třeba až budu někde na stovce, tak to bude tak 1 level za rok, ale vy tu máte postupy jeden za druhým. Jste šikovní že vám to tak jde.

A co se týče uvězněných hlav a jiných částí, mám s tím také zkušenosti. A to hned 2 (další jsem možná milosrdně zapomněla).

1) Nejnovější událost toho typu se mi stala předloni. Na zahradě jsme měli takovou tu houpací lavičku vyplněnou látkou. Já na ní moc ráda sedám. Ale před dvěma lety jsem si moc pohodlně neposeděla. Lavička byla venku už asi 3. rokem, a tak látka v ní už asi byla zvetšelá (i když tak nevypadala). A jak jsem do ní sedla, ozvalo se křupnutí, a já zjistila, že zadkem sedím na zemi, jenže nohy a trup mi svíral kovový rám. Chvíli mi trvalo než mi došlo co se vlastně stalo. Psovi to došlo hned a jal se zneužívat mé nehybnosti a že jsem teď tak nízko, nedal si říct a na zemi mě radostně vítal tak jak to obvykle psi dělají - byla jsem olízána i za ušima. Jenže co teď. Zkoušela jsem se sama osvobodit, ale kovový rám mě držel až u kolen a na zádech jsem ho cítila až pod lopatkami. Sama jsem nebyla schopná se nadzvednout nebo se jinak vyprostit. Za chvíli za mnou přišla dcera, a už jak se blížila, tak se začínala smát. Jenže smích ji přešel ve chvíli, kdy mi podala ruku s tím že mě zvedne, jenže ono nic. Přece jen její váha nerovná se moje váha. Přemýšlely jsme co dál, manžel zrovna nebyl doma. Dcera, hlavinka chytrá (zcela jistě po mně), vymyslela, že lavička je zavěšená na hácích, tak by mohla zkusit jeden vyvlíknout, rám se tím dostane níž a já snad budu schopná se pak zvednout. A opravdu se jí to podařilo a já mohla zase vstát. Jen jsem si pak několik dní léčila natlučenou kostrč.


2) Když jsem byla malé dítko, toho věku tak 6 let, bydleli jsme ve vesnickém baráku s velkým balkónem. A já tam ráda trávila hodně času, měla jsem odtamtud dobrý výhled do okolí a přitom jsem byla v bezpečí domova. A jednou, netuším už proč, možná jsem chtěla mít ten výhled lepší, jsem prostrčila hlavu skrz žbrdlení. Tam to šlo, ale zpět už ne. Nic naplat, musela jsem si zavolat o pomoc. Rodiče přišli, vyzkoušeli co se dalo, ale nešlo to. Tak nade mnou rokovali co dál. No jak to mohlo dopadnout. Rodiče byli velmi spořiví, takže o nějakém řezání kovu nemohla být ani řeč. Tatínek pronesl: "Když to šlo tam, musí to jít i zpět". Mamka mi tedy srulovala uši (doslova), taťka zatáhl za ramena a jen to luplo jak se hlava dostala zpět. Ale nepřejte si vidět ty moje uši tak po čtvrt hodině od protažení. Měla jsem je tak 3x takové, svítily na dálku a krev mi v nich pulzovala. Hlavně v tom pravém, tam totiž nebylo kovové zábradlí jako vlevo, ale zrovna betonový sloupek obložený pískovcem (takové ty malé obdélníčkové pískovcové dlažky). Ale tatínek byl spokojený, uši se mi prý zahojí zadarmo, kdežto oprava zábradlí ne.

3) Tahle vzpomínka sice není o uvěznění některé mé části, ale také souvisí se špatnou volbou pro usednutí. Ještě o něco dříve v čase, to jsem mohla být tak dvouletá (takže to znám jen z vyprávění), pěstoval můj tatínek kaktusy. Měl jich hodně, plný skleník. A aby mu nezmrzly, stěhoval je před každou zimou domů do chodby, kde je rozmístil na schodiště. A já, jak si asi ještě nebyla jistá krokem po schodech, jsem se nějak zamotala, a na jeden takový velký kulatý kaktus si pěkně celou vahou sedla. Nevím jestli jste si někdy prohlíželi kaktusy z blízka. Nejhorší na nich nebývají ty dlouhé trny které upoutají na první pohled, ale mnohem zákeřnější jsou jemňoučké chloupky, které se nalézají okolo každého toho velkého trnu. Ty se zapíchají do kůže z velkou chutí, a jak jsou drobounké, jsou skoro průsvitné a nejdou tak z kůže lehce odstranit protože na ní nejsou moc vidět, a když už se podaří je člověku chytit, lehce se lámou. Jediné moje štěstí bylo, že jsem v té době ještě nosila plínky, jinak bych si ty chloupky vytahovala z kůže ještě dnes. Takhle mě maminka prostě přebalila a bylo vyřešeno.

 

My tři králové jdeme k vám,
štěstí zdraví vinšujem vám.

Včera v podvečer prý z daleka přišli, zazpívali, popřáli a penízky dostali.

pechfógl - a nebo to může být i tou panikou, která okamžitě nastane.
Hezký podpis. Napadá mě, co asi bude s tou myšičkou až kocourka hra omrzí?


Příjemný zimní den všem.

 

Ahojky závisláciPřeji všem krásné mrazivé ráno z východu republiky

 

Podle domácích zkušeností (ale já mám pruhovanou kočku a puntíkovanou chrastící myš), zažene kočka myš pod postel nebo kamkoli jinam a pak terorizuje okolí s tím, aby ji koukali vytáhnout. Nebo ji narafičí někam, kde ji zaručeně zašlápnete. Podpísek je to hezký, ale na mou zavilou povahu příliš mírný a idylický. Ale ona tahle zima je dost depresivní, tak troška optimismu neuškodí.

 

Podpísek je nádherný, přistihla jsem se, jak na tu kočku a myšku hledím už asi 10 minut .
A jak ji chytne do tlamičky a točí se klíček ve tvaru uší u zadku, tak se pravidelně zasměju - není to nějaká hypnóza?

Nasmála jsem se na cizím neštěstí tady dost, připomnělo mi to ještě nějaký film, nebo vtip, jak jde žárovka strčit do pusy, ale ven už ne (i když mě to velice, převelice zaujalo, tak jsem nezkoušela, tak nevím, jestli to je opravdu možné).
Ono to bude obecně kombinace toho, že tvar hlavy, ruky, nohy je lepší na ten směr tam, zpět už to drhne o bradu, nos, uši, palec... plus ta panika, po delší době otok a je to jasné.
A taky si myslím, že síla odhodlání, protože jsem vždycky hleděla s určitým podezřením na šikovný filmový trik, když nějaké šourající se stařenky před autem uskočily 6 metrů bez rozběhu a podobné "krizové" neskutečné výkony. Ale po vlastním zážitku si myslím, že to taky může jít snadno (tam) díky odhodlání (a zpět pak v panice už to soustředění chybí).

Já osobně nikdy nepochopím, jak se mi podařilo urvat bočnici kovové postýlky. Dítě se mi narodilo s oběma kyčlema mimo jamku a tak pár dní po porodu jsme skončily v nemocnici na trakci (zavěsí nebožáčka za nožičky na takovou hrazdu a dotýká se postýlky akorát hlavou a tělíčkem po lopatky). No jo, jenže jak nakojit, když je nebožačka hladová uprostřed postýlky vysoko a když si tu boční část spustím, pořád je ještě tak 15cm nad matračkou. Lezla jsem po židlích, kroutila se jak hadice a za pár kojení jsem měla žebra modrá od té přečnívající bočnice. A záda totálně hin a o tabletce na bolest můžu akorát snít, když kojím. Nějaký den jsem zkoumala, jak je to udělané a jak by to šlo rozložit (samozřejmě na dotaz, jestli nemají jinou došlo v první řadě - neměli). Bylo to bytelné, páčit to nešlo, nikde rez, nikde oslabený kov, jako na potvoru skoro nová. Takže jsem tak s veškerou logikou a rozumem zkoušela to nějak povolit, vypáčit a nic. No a pak jsem tam chytila křeč do zad, nemohla tam ani zpět, dítě řvalo hlady, já bolestí, sestra nešla. Nakonec se mi podařilo se dostat ven, v šoku, bolesti a hlavně neuvěřitelném nas.. rdění jsem prostě za řevu King Konga opepřeného vulgaritami uchopila tu bočnici a na první pokus odervala (seděla jsem pak na podlaze s tou mříží, jak jsem padla a nemohla tomu uvěřit). Když došla kontrola, tak hleděli, nesměle jsem špitla, že to upadlo - chvíli hleděli na postýlku, na mě, na postýlku, na mě.... No dítě nespadne, když je přivázané, přirazila jsem si ji k posteli a do sádrování jsem měla klid. Litovala jsem, že jsem to neurvala dřív, ale myslím si, že to nebyly svaly, to bylo to rozčilení, protože někdy ani petku neotevřu, o okurkách nemluvě, sílu jsem nikdy moc nepobrala.

Ráda vzpomínám na citáty mého tatínka. Bohužel neslušné, tak to trošku upravím. K tomuto by řekl: "Jó, nazlobenost, to je přírodní síla".

 

Zdravím do závislákova
Tak jsem se konečně dořáchala a jsem schopná i něco napsat. Vy závisláčci jste úžasní, nikdy nenecháte člověka na holičkách. Už jsem začínala propadat depresi, že nejsem schopná uhlídat mládě, ale vy jste mě z toho hned vyléčili. Jen chci k tomu našemu "případu" dodat, že mládě bylo celkem v klidu do té doby, než jsem vytáhla telefon, a chtěla ho vyfotit, to byl hysterák. Také máme štěstí, že si vybral starou dřevěnou židli. Máme i kovové a tam by to bylo malinko složitější. Jinak nejstarší mládě má jet v únoru na lyžák. S jeho pravidelnými návštěvami na chirurgii jsem to hned zamítla, a přes to že je to povinné, dostal vyjímku a nemusí. Jsem si hóóódně oddechla, protože mám pocit, že bych ho skládala ještě o příštích vánocích a to mám puzzle ráda.

 

flexka: Já jednou v takovém rozpoložení hodila po manželovi pračkou. Stála tři týdny v předsíni, já furt prala plíny na valše a vyvářela na plotně... a on, že je dost času. Přísahám, že letěla dobrého půl metru, sice nízko nad zemí, ale přece. Co se otevírání petlahví a okurek týče, mám jednu neocenitelnou radu: Naklepat. Vzít tvrdší předmět - nůž, paličku a přiměřenou silou poťukat po obvodu uzávěru. Povolí každý (to nemám od babičky, ale z jedné sci-fi, kdy jim uvízl průzkumník v modulu).

 

Jó, vrhání předmětů. Po pečlivém zamíření je to většinou tak metr a víc od zamýšleného cíle. A dolet je poměrně krátký. Ovšem třeba když jsem cvičila psy a potřebovala je zaujmout a vylekat, tak jsem vrhala kamínky, šišky. Když jsem mířila na kýty, tak to většinou zašustilo v trávě nějaký metr od psa... Ale jak jsem jednou vrhla malé polínko s úmyslem a pečlivým zamířením pár centimetrů za ocásek, aby laskavě vstal a přišel, tak ho dostal doprostřed čela. Chudík. Nicméně polínko bylo maličké, pes velký a přivolání se prudce zlepšilo.

Mého drahého jsem jednou v hádce inzultovala chlebem s pomazánkovým máslem. Ve vrcholném rozčilení jsem rozhazovala rukama a ten chleba mi překážel, tak jsem mu ho přilepila na čelo. Byla to velice krátká hádka a smích pak velice dlouhý.

Na petky mi daroval tatínek takový gumový bazmek, má to uvnitř měkké zoubky a je to z takové pryže, jak na gumování, nebo psí balónky, někdo ho s tím smrtelně urazil, když mu to po 80 daroval. Tak to dal mně. A na zavařovačky mám takový ten socialistický otvírák na pivo ve tvaru písmene A, těma výstupkama to víčko nadzvihnu (a zničím). Poklepat můžu zkusit, jestli si vzpomenu, já prostě automaticky sáhnu do šuplíku a pustím pod víčko tím otvírákem vzduch a v pohodě to pak lehce otevřu.

 

Ahoj závisláci,
chumelí, je -5 stupňů, příjemné počasí.
Raději jsem byla venku, abych náhodou nesklidila farmu a měla málo baterií.
Ale už jsem doma a budu si hrát.



Mikeši, kdo jiný by měl vědět líp než ty, jak dopadne myš z podpisu pechfóglové​

 

Plastové bazmeky na otvírání petky máme taky. Je to dobrá věc, obzvláště pro naši babi (má tlapky už zchromlé). Když to praskne, tak se prostě koupí jinej. Víčko u okurek pošťourám trochu po obvodu koncem lžičky - a jak to natáhne vzduch, tak ta sviňa povolí už snadno
A co se týče vrhání různými předměty na cíl - jednou jsem po svým ex vrhla talířem s rajskou a vrtulkama ( byl na šrot a měl bl.bé keci). No, netrefila jsem, ale bylo krásně vymalováno. Skleněnej popelník taky dobře lítá (taky jsem, bohužel, minula. Udělal jen hezkou díru do zdi). Posledním vrhnutým talířem jsem si vydělala na novej sporák, bo to odnesla sklokeramická deska....(to mě z vrhání vyléčilo).
Dneska už jsem klidnější, hned tak mě něco nevytočí. A taky mám zlatého tatu (ikdyž mi někdy leze na nervy ). Vždycky tvrdí, že chlap když řekne, že něco udělá, tak to udělá...a nemusí se mu to každejch půl roku připomínat

 

Místo plastového bazmeku poslouží stejně dobře louskáček na ořechy. Co se vrhu do dálky týče, jako matka jsem si stanovila zásadu nebít dítě - tedy aspoň přes hlavičku ne. Nojo, ale jak ho důrazně napomenout? Naučila jsem se házet obuví - vždy po ruce. Docela slušnou trefu jsem získala, ale jednou jsem omylem vrhla kelímek s pomazánkovým máslem - a taky mě to vyléčilo. Pak už jsem vrhala jen slovy.
Jinak mi ty naše historky připomínají legendární Sedmilháře - moc ráda jsem měla tu o smaženém sýru nebo tatínkovi v sádře.

 

Já jednou vrhla rychlovarnou konvici i s horkou vodou. Tenkrát jsem neminula a nelituji toho. Agresor si to plně zasloužil. Dokonce si i tenkrát vysloužit pobyt ve velice hlídaném a drahém zařízení. Policisté byli velice shovívaví a udělali na mě jen ty ty ty.Od té doby jsem s ničím vrhat nemusela, i když někdy chuť mám velikou.

 

Téééda děvčata, já se stydím, protože jsem ještě ničím nikdy po někom nevrhla, ani mě to nenapadlo a i kdyby mě to napadlo, tak stejně házet neumím a nestrefím se, ale zase doběhnout a dát pár za uši (tím myslím na zadek), tak to mi šlo vždycky dobře.

 

Evik nic si z toho nedělej já také ničím po nikom nevrhla i když chutˇjsem měla moctkrát.V Úvalech leží sníh a moje praštěná dcera jede s manželem a s dětmi na hory.Doufám,že nebude zkoušet lyžovat poněvadž to nesmí.Ještě že kočárek nemůže jezdit na lyžích tak snad bude mít rozum a na lyže nevleze.Jinak holt kdo chce kam....

 

Zdravím všechny v Závislákově - mám pro vás rychlý telegram: Lišáčci zapadáni - stop - Evička marodí - stop - všechny zdravíme - stop - jak to půjde tak se ozveme - stop.

 

sopti - moc děkujeme za zprávy