VT: Důchodci závisláci

Teď mi to hraje v rádiu, tak neodolám o možnost se podělit

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------​

Pořád jsem hledala důvod, proč si přečíst Hladové hry. Teď mě udržují ve střehu. Ještě si musím stáhnout filmy, do konce Dožínek je času dost, tak se budu dívat a rozčilovat se, že ve filmu vynechali důležitější pasáž a zaměřili se na tu efektnější.
Rozhodnopádně neumřu nevzdělaná, krom knížek a filmů se seriály konzumuju i naučné články

 

Dlouho je tady ticho. tak to trošku, i když smutně, rozehraju. Krásná, mladá a je pryč. Barbara Haščáková. Tak vzpomínejte na tu kočku s úžasným hlasem.

​

 

Y_n_O
***odstraněna zbytečná citace předchozího příspěvku

Podle jména nic, nic, nic... pak se po delší době začtu na Farmerama fórum, zavítám mezi Důchodce závisláky... a jsem ještě víc... protože tenhle hlas jsem si doteď se jménem zemřelé mladší než já hudebnice nespojovala ...Anjeli, ať jsou Ti křídla lehká...

 

Zdravím všeci a hlavně susedy,je mě to líto ale dám tomu ještě 14 dní a když sa hra nezlepší tak ukončím činnost páč RT stím nic nedělá a mě se to seká a su rádo že něco sklidím, akce nejedu nemám na to nerva tak že mě to nějak neba,je víc hraču co jim to nejede a nic se neděje je slibuji už přes týden něco co nemužou splnit,nu uvidíme co a jak ale tak to hra není promně hratelná.

 

k.vitečku, není to dokonalé, je to fanouškovský sestřih, ale je hluboko od srdce...

​

Nemůžu najednou najít rozhovor od kluků z Maduaru, se kterými začínala už ve čtrnácti letech, dala bych ho sem...

​

 

Chtěla bych poprosit-až bude OD mohl by mi někdo poslat dekorku potrhlé brýle to jediné jsem nedala(ležela jsem jak mrcha)děkuji

 

mituli, pošlu Ti je jen co to půjde.

 

Ahojte. Dnes jsem si na farmě vyhlásila opožděného Mikuláše a předčasného Ježíška
Odtajnila jsem svých deset pikolek. A opravdu si nemohu stěžovat, jen se chlubit. Nechyběl sice nezbytný Vílí pramen, ale jen jeden. Pak už to byla farmahitparáda: Plácni červa, Plavbózní zábava, Křeččí past, dvakrát Tanec v listí, dvakrát Tečkovaný deštník a dvakrát Kouzelný klobouk.
Děkuji jedničkám a nulám, že i na mé farmě správně zafungovalo náhodné číslo

EDIT: našla jsem ten rozhovor, tak ho sem dávám. Barbara byla skvělá, už jako dítko. Škoda jí.

​

 

V práci jsem nestihla zavčas sklidit akční plevel, tak mi po návratu domů zbývala hodina a kousek do sklizně. Vyřízená sem byla, jak žádost o byt, jako dycky. No a pak v mém oblíbeném Pusa rádio pustili tohle:

​

To je bomba Jsem naprosto vzhůru a pohoda

 

Evidentně sem všichni chodí jen číst, ale nenapíše nikdo nic, aby se s námi podělil o náladu, problém, o radost. Ano, máme Debatu o všem možném, akční vlákna, ale Závislákovské noviny by taky mohly vycházet aspoň jako občasník
Já teď třeba sleduju na Ne.....jmenovaném streemovacím webu zajímavý seriál. Takový La Casa de Papel po americku. Lift.. Je to koukatelný, herci nejsou jak sochy, uvidím, jak to dopadne

 

Y_n_O máš pravdu. Vidím ten rozdíl diskuze (a nejen v závislácích, ale v celém fóru) před těmi čtyřmi lety co jsem odcházela, a dnes. Je tu tak nějak mrtvo. Před těmi čtyřmi lety, když jsem se pár hodin na fórko nedostala, měla jsem pak co dělat všechny ty příspěvky přečíst. Bylo jich tolik. A bylo to skvělé, těšila jsem se jak si počtu, že se pobavím, něco dozvím, uvidím známé nicky, podpisy od Astridky,... že zas budu mezi svými. Škoda že jsou ty časy pryč, bylo to hrozně fajn.

Na to konto jsem si říkala (už několik dní, jen jsem si nebyla jistá zda tu o takové příběhy je zájem), že bych sem mohla sepsat jak probíhal náš 23.12. těchto vánoc. Ale na základě tvého příspěvku to hodím do klávesnice a dám sem, jen nevím přesně kdy mi to vyjde, počítám že nejpozději v neděli. Vydalo by to na celou knihu a těžko uvěřit že to byla realita. No budu se snažit to náležitě vybarvit, tak se můžete těšit.

 

Prepperka, napiš, já si ráda přečtu a třeba se někdo s dalším příběhem přidá

 

MARK VOSS recykloval jediného slovenského zpěváka, se kterým náš Božský Kája nenazpíval duet. Zřejmě měl strach, že ho uzpívá. Asi by to tak dopadlo.

​

​

 

23.12. aneb proč bychom se netěšili...

Náš dvacátý třetí prosinec začal vlastně už 22. navečer když se dcera vracela autem z práce k sobě domů. Byla už tma, k tomu vítr, husté sněžení, takže na silnici téměř nulová viditelnost a k tomu mokrý kluzký sníh pod koly. Najednou světla reflektorů ozářila skupinu divočáků, jenže už bylo pozdě. Divočáci se nehýbali, prostě jen stáli. Možná lízali sůl z posypu? Dcera sice stačila zareagovat, dupla na brzdu, ale auto jelo dál, mokrý sníh a malé lehké autíčko vykonali své. Auto doklouzalo až na divočáky. Co se stalo jim nevíme, v tom hustém sněžení, za špatné viditelnosti a v kombinaci s frekventovanou silnicí je dcera nechala jejich osudu. Co však musela řešit bylo její auto. Motor sice běžel, ale zhasl reflektor, a když se šla podívat v jakém je stavu, zjistila že má i rozlámaný nárazník a značka od auta je kdoví kde.

Tím se zpečetilo dění následujícího dne, tedy onoho 23.12. Ráno jsme se s manželem vzbudili brzy, a hned jsme si všimli že není všechno v pořádku. V baráku bylo chladno, nespouštělo se čerpadlo a některá světla nešla rozsvítit. Divné na tom bylo, že čas na mikrovlnce normálně ukazoval a třeba v kuchyni svítil i lustr. Manžel začal zjišťovat co a jak. Zkontroloval pojistky, ale ty byly všechny v pořádku, žádná spadlá. Šel se tedy podívat na stránky našeho poskytovatele elektřiny, zda na webu mají v evidenci hlášenou závadu v naší obci, ale tam nic. Pak ho napadlo, že už jednou jsme řešili, když vypadla jedna fáze kvůli špatné pojistce ještě na jiném místě, venku na fasádě. Ty byly ale všechny také funkční. Už jsme u nás neměli co zkontrolovat. Chtěli jsme tedy vyrazit k sousedům zeptat se jich, jestli u nich funguje elektřina normálně, když v tom telefon. Sousedka, že prý jestli svítíme. Manžel tedy našemu poskytovateli nahlásil závadu za nás i za sousedy a nezbývalo než čekat, teď už jsme pro normální běh domácnosti nemohli víc udělat. Netušili jsme kdy zase elektřina půjde, takže manžel připojil lednici a čerpadlo na funkční zásuvky pomocí prodlužovačky. S kotlem to tak nešlo, ale v obyváku máme kamínka, takže jsme si mohli udělat teplo aspoň tam.

Zajistili jsme tedy základní věci, a manžel začal připravovat zeleninu na salát (máme to tak už roky rozdělené, on čistí a vaří, já krájím a dochucuji . Sporák kupodivu šel (krom jedné plotýnky), tak ji rovnou mohl dát i vařit. Já šla mezitím volat dceři, že silnice jsou určitě špatné, že u nás hustě sněží a nejde elektřina, ať dnes nejezdí. Měli jsme totiž domluveno, že přijede ozdobit stromek a předat dárky tak jako každý rok. Dcera ale nechtěla slyšet, že sice nemůže přijet svým autem když má rozbitý nárazník a světlo, ale je už domluvená s přítelem, že on pojede s ní a pojedou tedy jeho autem, a že u nich jsou silnice docela dobré, tak u nás to nemůže být o tolik horší. (Dcera bydlí o 40 km dál.)

Dcera přijela, ozdobila stromek a na naší zahradě jsme ještě vyvenčily jejího a mého psa. Pak i s přítelem odjela. Bylo už okolo poledne, dovařila se zelenina na salát, a najednou naskočila i ta fáze elektřiny, která celé dopoledne nešla. Měli jsme radost, tak přeci do štědrého dne vše stihneme. Začali jsme přepojovat spotřebiče z prodlužováků zpět do zásuvek, když tu zvonek. Za dveřmi pracovník energetické společnosti, a prý jestli nám už elektřina funguje. Začali jsme radostně přitakávat že ano, a že jsme rádi, a jsme jim vděční že se tomu věnují. Ale on se tvářil zaraženě, a že prý ještě nic neopravili. Pěkně poděkoval a odešel. Za minutku telefon, že je to zase on, a že se moc omlouvá, ale ta elektřina se jim někde přes něco začala vracet, proto dotekla až k nám, ale je to špatně a nezbývá než vypnout všechny fáze. A že netuší kdy by to zase mohli nahodit, že mají hlášeno velké množství závad po celém kraji, tak vůbec neví kdy se dostanou k té naší, ale ať počítáme s několika hodinami. To jsme mu zase pěkně poděkovali my a už jsme stáli v potemnělém domě.

Začali jsme rozmýšlet jaké máme možnosti, co musíme připravit než padne tma, že už ani nespláchneme wc, neuvaříme čaj, nezatopíme. Byli jsme ještě ve fázi rozmýšlení, když tu zase telefon, tentokrát dcera. Nemůže najít svůj telefon, jestli bychom se nepodívali na dvoře kde stálo jejich auto, jestli jí tam nevypadl z kapsy. Prohledali jsme místa kde dcera byla, ale mobil nenašli. Situaci dost stěžoval napadaný sníh, kterého bylo nad kotníky, takže kdyby jí mobil venku opravdu vypadl, mohl se do sněhu zabořit tak, že bychom ho stejně neviděli. Samozřejmě by to zachránilo zvonění, které by bylo slyšet kdybychom na ten mobil zavolali, ale to by dcera nesměla mít zapnutý tichý režim. (No není nad vlastní zkušenost, že mít stále zapnutý tichý režim je fakt blbost. Ale přesvědčujte o tom někoho když si myslí že to není nutný. Vlastní zkušenost je vlastní zkušenost.)

Mezitím její přítel na svém mobilu podle lokalizace signálu zjistil, že jí ten mobil vypadl někde na naší zahradě když jsme venčili naše psy. Jen jsme na prázdno polkli. Na zahradě bylo sněhu ještě víc než na dvoře a po celou dobu, co byl nezvěstný, hustě sněžilo. A zahrada 200m dlouhá. No nic, musíme ho i tak zkusit najít. Začala jsem se oblékat a přemýšlela čím ten sníh prohledávat. Možná do něj píchat klackem jako když hledají lidi zavalené lavinou? Tady ale možná bude účinnější vzít vidle - mají širší záběr a můžu je táhnout za sebou... telefon... "ano, slyším, co je? Už ten mobil jdu hledat...." "O to nejde. Jsme ve škarpě....".

Největší legrace na tom byla, že dcery přítel jel dnes s ní jen proto, že nechtěl aby mu rozbila auto, když den před tím zrušila to své střetem s divočáky. Nechtěl riskovat, že nabourá i to jeho. A tak jel, aby řídil on. Ale dneska už nás nemohlo nic rozházet. Ani jsme nemrkli, nechali mobil mobilem, nasedli do auta a jeli za mladými, kteří se vraceli pro ten ztracený mobil, takže byli už zase jen pár kilometrů od nás.

Stále chumelilo, to jejich místo bylo mezi poli, takže tam pěkně vyfukovalo, teplota okolo nuly. Silnice pokryté mokrým uježděným sněhem. Nebyli ani zapadlí ve škarpě, jen prostě hodně na okraji vozovky. Jenže ten mokrý těžký sníh je nechtěl pustit. Přivezli jsme tažné lano a chlapi chtěli auta propojit. Našli jsme oko, které bylo třeba našroubovat na auto a zaháknout za něj lano. Jenže to nešlo. Oko bylo v pořádku, ale závit na autě byl orezlý, takže závit oka se do díry nevešel. Oko jsme na auto nedostali.

Po chvíli jel v protisměru traktor s pluhem. Zaradovala jsem se, že pro traktor nebude problém autem cuknout. Stačilo jen trochu. Ale ten traktorista ještě asi taky neměl připravené vše na štědrý den, tak jen se spuštěným pluhem projel okolo a metelil to pořád dál bez zastavení. Po chvíli jelo okolo takové malé autíčko. Moc hodní lidé, zastavili, ptali se. Ale autíčko bylo malé, ani jsme nechtěli nic zkoušet. Poděkovali jsme jim a propustili je. Po chvíli koukám, v dáli, jen tentokrát v našem směru, opět ten traktor s pluhem. Takový sympatický modrý Zetůrek. Došlo mi, že před tím nezastavil, protože věděl že se za chvíli otočí a pojede v našem směru, takže bude jednodušší s autem cuknout. No, jak to jen napsat slušně. Nejen že nepomohl, nejen že se ani nezeptal, ale ještě nechal spuštěnou radlici, takže okolo auta vytvořil sněhový val, že ani nešly otevřít dveře. Co by si do ležícího ještě nekopl.

Ještě jelo okolo několik aut, skoro všichni zastavili a ptali se. Mile mne překvapila ochota lidí. Až jelo okolo SUV. Byli ochotní pomoci, tak chlapi natáhli provaz a SUV zabralo. A... provaz rupnul. Nechtěli jsme ty lidi víc zdržovat, tak jsme jim pěkně poděkovali a nechali je jít. Radili jsme se co dál, my nemohli našroubovat oko do auta, už jsme neměli ani provaz, stále vánice, zima a pomalu se začínalo šeřit. A mobil stále někde ve sněhu na zahradě. A ani nemůžem dovézt teplý čaj na zahřátí když nám nejde proud. Co teď? Zavoláme odtahovku, ti jsou na to zařízení. Přítel dcery tedy zavolal jestli by mohli přijet. Na dispečinku mu oznámili, že kvůli špatným podmínkám toho mají hodně, že samozřejmě přijedou, jen tedy netuší kdy. Ať jim nechá telefonní číslo, a až budou vědět kdy by na něj přišla řada, ozvou se. Neozvali se ani po čtvrt hodině. Za to jelo okolo další větší auto. Za ním vozík a na něm stromek. Jistě vánoční. A celá ta situace byla jako krásný dárek pod stromeček - byl to totiž můj strejda. A nejen že nám pomohl a dostal auto z příkopu, ale ještě milé setkání. Jak říkám, bylo to celé krásně vánoční. Připojil zpět svůj vozík se stromkem a jel připravovat svůj vánoční štědrý den.

My už na nic nečekali, šero rychle tmavlo, a jeli k nám konečně hledat ten z(a)tracený mobil. Po všem tom dnešním shonu, jediném jídle snídani, a teď ještě 2 hodinách na větru, mrazu a chumelenici, jsme všichni hlady šilhali a chtěli se prohřát. Manžel ráno při vaření zeleniny do salátu předpřipravil polívku. Pak ale vypli proud, takže ji nemohl dokončit. Když jsme přijeli domů, proud stále nešel, ale my jsme na takovou eventualitu zařízení - jsme trochu preppeři (odtud Prepperka . Manžel z police sundal plynový vařič, který pro takovéhle případy koupil, ale ještě nikdy nebylo třeba ho použít. Až dnes. A musím říct, že fungoval perfektně, za dvacet minut byla polívka dovařená.

Mezitím jsme s dcerou na zahradě našli ten mobil. Fakt jsem na něj vzala vidle, táhla je za sebou a procházela zahradu kde jsem věděla že jsme chodily. Měla jsem štěstí, po chvilce vidle o něco cinkly, a světe div se, mobil byl náš. A byl v pořádku. Vrátily jsme se ze zahrady domů, kde už čekala vynikající horká polívka. Elektřina stále nešla, takže jsme jedli za svitu svíček. Bylo to krásné, opravdově vánoční. Hladoví si za svitu svíček v rodinném kruhu pochutnali na vynikající polívce. Po celém dni taková romantika.

Mladí pak už měli naspěch, hned po jídle odjeli. Já ještě zavolala synovi, který měl s manželkou dnes přijet, ať nejezdí, že už je šest hodin a stále nejde elektřina. Byl by problém se záchodem, nebylo jak jim zatopit v ložnici, všude svítit jen baterkou nebo svíčkami... Už jsme nevěřila, že se tomu problému s elektřinou ještě někdo věnuje - venku hnusně, tma a ráno štědrý den. Teď už to nikdo neopraví, jestli, tak zítra, ale spíš taky ne. Kdo ví kdy zase budeme svítit a topit. Dali jsme všude svíčky, z lustru nad jídelním stolem pověsili baterku a začali krájet zeleninu na salát, ať se přes noc rozleží, to je nejlepší. Všechno jsme nakrájeli a začali míchat a chutit, když se najednou rozsvítilo. To bylo překvápko. Nejen že se svítí, že to zase funguje, ale hlavně že na tom opravdu ještě v tuhle hodinu někdo dělá. A to toho chudáci technici měli ten den hodně, takže makali fakt celý den. A nám to pustili až v půl deváté večer, takže to měli extra dlouhou šichtu. Moc mě potěšilo, že i den před štědrým dnem, a ještě v sobotu a v takové slotě někde v polích někdo pobíhal a snažil se to spravit.

Musím teda říct, že po chvíli ten proud zase vypli. To už jsem věřila že to ještě dnes dotáhnou, jenže opět telefon. Dcera. Už jsem se bála to sluchátko zdvihnout co se zase stalo. Tentokrát to ale nebylo tak dramatický, prý jestli nám jde proud. "Pustili ho, ale před chvilkou zase vypli." "No vidíš, tak jsme na tom stejně. Nám ho teď vypli taky."
Ale bylo to dobré, po 3/4 hodině ho zase pustili a už to tak zůstalo. Salát jsme dochutili a nic dalšího už nebylo třeba připravit. Šli jsme spát o mnoho zážitků bohatší a spokojení, že se nikomu nic nestalo a všechny problémy se vyřešili. Jen bych příští 23. prosinec brala trochu klidnější.

 

To byly opravdu "Veselé Vánoce." Hlavní je, že to všechno dobře dopadlo. Jak se říká: "Když se daří, tak se daří."

 

Ahoj Prepperko,
úžasný příběh!
Přeji ti krásný a hlavně klidný rok bez výpadků čehokoli!

 

Kdyby se ještě točili Bakaláři, byl by to docela dobrý námět.... naštěstí jak se říká, když nejde o život... máte nač vzpomínat

 

Pěkný příběh ,budete mít na co vzpomínat .Hlavně že vše dobře dopadlo

 

Příběh, který má dobrý konec a všichni aktéři přežili bez újmy na zdraví. Myslím, že život umí psát neuvěřitelné příběhy. Přeji Všem účastníkům v r.2024 už jen samé krásné zážitky a na den blbec vzpomínat jen úsměvem.

 

Jj, na předštědrý den vzpomínáme jen s úsměvem. A jsem ráda že jsem si to sepsala, protože těch událostí bylo tolik, že už i teď jsem měla trochu problém vzpomenout si na pořadí v jakém události následovaly. Ono mi teda už vůbec přijde, že mi to jen někdo vyprávěl nebo jsem o tom jen četla. Bylo toho tolik, že to mozek ani nestíhal pobrat a dnes je to spíš jak sen.
Jen ti divočáci přišly dceru draho, má teď auto v servise a prý se musí vyměnit celý nárazník, světlomet, mlhovka a nádrž nebo její kryt (teď nevím). Ale aspoň máme důkaz, že se to opravdu stalo.