ST: Důchodci závisláci

Poslední dobou se zlepšilo i vícestupńové pivo následníka z Konopiště.
V LDN došel čaj, prý moc pijeme.

 

To si děláš pr... srandu... To by nikdo nevymyslel ani do špatnýho filmu. To je ale hnusárna

 

To bych řekla, že je realita - prostě LDN. Nechápu, že LDN pořád fungují, obzvlášť tímhle způsobem. A nešla by vyřídit domácí péče? Pevné nervy přeji, ještě, že oplýváš tím neskutečným humorem. Ať jsi brzy "doma", jestli ti nakonec ty protivné stařenky nakonec nechybí?

 

larelay, já zase nechápu to, že se to děje. Krucinál, nemocní lidé jsou pořád lidé, ne jen kus na odškrtnutí v pracovním listu, jak někde ve fabrice na pásu, že jsem na tom pokoji byla... Doma jsem chodila v rámci charity, ač nejsem věřící (ale jinou možnost někomu pomoci jsem nenašla) na domácí péči, kolikrát jsem se styděla za to, že se ti lidé stydí, co se jim přihodilo, po zkušenostech z dřívějška. Jezdila jsem do hospicu, tam to bylo fakt o nervy, ale když oni jsou tak strašně vděční za něčí přítomnost...
Nechápu tu realitu... Navíc když jde o pitomý čaj za pár korun. To bych jako šéf nakoupila ze svého, když je systém skoupý, a ani bych to nikam nezaznamenala...

 

Tak v LDN asi moc peněz nebude, to není prestižní, ani bych tam nečekala nejlepší zdravotníky. Mně babička kdysi v LDN umřela. Byla jsem tam za ní a bylo to fakt něco strašidelného. Snad se to mění k lepšímu, třeba právě tou domácí péčí nebo když to nejde, tak hospicovou, ale jde to pomalu. Jinak ale já mám se zdravotnictvím dobré zkušenosti, ale nevím, co bych jako bezmocný a nemocný (ono to není náhodou, že je to ne-mocný) pacient dělala, kdyby se ke mně zdravotník choval takto. Tak snad to pechfóglovou moc nezlomí a brzy bude víkend s myší I když já teď v létě ve špitále byla, i s myší, ale na té posteli to stejně moc nejde Možná by mohli mladí udělat humbuk, až přijedou na návštěvu
Y_n_O: To je hezký, cos dělala. Dobrá duše!
Tak dneska je ta společnost jiná, než byla dřív, ale myslím, že se do ní vrací solidarita a zájem, i když jsou to spíš jednotlivci Díky za lidi, jako jsi ty.

 

Tak ona domácí péče vyřídit jde a když je šikovný doktor tak to ani není až tak složité, ale má to několik háčků.

Podle stavu pacienta pojišťovna hradí x hodin zdravotní sestry, která (alespoň z mé zkušenosti) bývá obvykle i rehabilitační, takže v daném čase (který ale pojišťovna běžně pacientovi nesděluje) musí obstarat to co má.
Např., když jsem se starala o tchána (zcela imobilní, fungovala mu jen částečně pravá ruka, krmen NGS, močový katetr atd.) tak sestra jezdila v pracovní dny na 20-30 minut, což bylo prakticky k ničemu, tchánovi to nepomohlo a mě už vůbec ne.
Až později, když jsem si stáhla výpis od pojišťovny, jsem zjistila, že sestra má hrazeno na péči ke tchánovi 3x po hodině a 2x po dvou hodinách, tož tak.
O nápravu jsem se snažila, ale bez úspěchu, spolupráce pojišťovny minimální.
Další věcí bylo vůbec tu péči sehnat. Doktor jí napsal bez problémů, ale pořadníky v jednotlivých agenturách jsou spíš delší než kratší.

Také k pacientovi do domácí péče má docházet lékař na kontroly. Ačkoliv dost lékařů má návštěvy u pacienta avizované a rovněž je pojišťovna také hradí, tak většina provádět návštěvy prostě odmítá. Ani to se mi nepodařilo s pojišťovnou vyřešit. Odpověď byla, abych tchánovi našla jiného lékaře. Uspěla jsem až u 81 a to ještě lékařka jezdila ze své vůle a zdarma, protože její zaměstnavatel návštěvy v domácí péči neposkytoval.
Mmch. byla jsem ochotná jí to i platit, ale to odmítla a když jsem jí alespoň dala něco málo naturálií jako domácí vejce a tak, tak jí bylo ještě trapně, ačkoliv k tomu neměla jediný důvod.

No a pak je tu zbytek celého dne, samozřejmě víkendy kdy se pojišťovnou hrazená domácí péče, alespoň co jsem kdy řešila já, neposkytuje.
Pak jsou různé služby jako např. koupání, úklid, nákup atd., které poskytuje místně příslušný úřad sociální péče a také ho dotuje, takže si pacient hradí část. U nás to bylo tuším 85,- za pracovnici a hodinu na koupání, což dělají, alespoň u nás, 2 děvčata. Takže třeba já jsem to využívala 2x týdně, jinak jsem si tchána koupala sama, protože i když to není drahé, tak když se všechno sečetlo, tak jsme ještě museli ke tchánovu důchodu a příspěvku na péči přidávat. No a i tady je samozřejmě víc zájemců než je kapacita, takže pořadník až dojde řada.

Případně jsou i další služby nedotované, ale to už jsou trošku jiné peníze, takže záleží na tom kdo si to může dovolit. Já jsem si občas objednala slečnu tzv. na hlídání, abych mohla dojet do laboratoře třeba s krví nebo si jít domů něco udělat, na pár hodin v týdnu. Ale kromě ceny i tohle u nás nedopadlo dobře, protože jsem si jednak moc nemohla vybírat termíny kdy se to hodí mě, pak mě také nutili k objednání víc hodin než které jsem chtěla. I když jsem třeba potřebovala jen dvě hodiny, tak jsem si musela vzít 3 apod., případně jsem potřebovala tři, ale dali mi jen hodinu atp., jinak prostě odmítli. Stejně tak mi neumožnili si alespoň s předstihem naplánovat třeba několik týdnů dopředu, abychom se tedy na něčem shodli.

No a v neposlední řadě jsem stejně nakonec slečnu vyhodila, protože byla naprosto neschopná a došla mi trpělivost. Jednou jsem potřebovala obejít úřady a tak jsem byla pryč 6 hodin. Když jsem se vrátila, tak tchán byl komplet pokálený, ten zápach jsem cítila jen jsem otevřela vchodové dveře. Ležel tak několik hodin, víc jak tři hodiny nepil a byl podchlazený! Jako bonus mě ještě bombardovala telefonická hlídací služba, co jsme pro tchána měli, protože jim nikdo nebral telefon a protože se nedovolali, tak vyrazil jejich pracovník zjistit stav, což jsem samozřejmě musela zaplatit.
Neudržela jsem se, řvala jsem jak píchlé prase a nevěřila vlastním uším. Slečna totiž, přestože měla od první návštěvy veškeré instrukce, tak nepřebalila tchána, protože jsem jí při odchodu neřekla, že to má udělat! Stejně tak jsem jí před odchodem neřekla, že má uvařit nový čaj až ten co je dojde, samozřejmě jsem jí neřekla, že až se ochladí, tak má to okno zavřít a také jsem jí neřekla, že může brát telefon.
Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet, od člověka, který pracuje v sociálních službách, jsem očekávala alespoň krapet inteligence. Vrcholem bylo, že mi pak předložila dotazník spokojenosti, který si v době kdy se měla starat o tchána sama vyplnila!

Omlouvám se za dlouhý komentář, už je to pár let a pořád to vše vnímám jako by to bylo včera. Zkrátka domácí péče existuje a ani netvrdím, že někde nefunguje dobře, jen než se všechno zařídí a tak nějakou chvíli to trvá a když člověk narazí tak jako já jsou z toho měsíce i když člověk, který péči potřebuje ji potřebuje hned a v odpovídající kvalitě. Nehledě na to, že hrazená nebo dotovaná péče je celkem dost omezená, takže buď musí být někdo z rodiny kdo ošetřovaného obstará a nebo se musí najít spolehlivá služba za peníze.

 

larelay: víš, tady, kde teď bydlím, jsem se chtěla také zapojit, ale nějak to neprošlo... jiný kraj, jiný mrav. Nejsem křtěná a do kostela se chodím podívat akorát na jesličky. Kdybych neměla tak blbou pracovní dobu, budu klidně dojíždět domů, je to dvacet minut rychlíkem. Ale ono to prostě nejde. Třeba si zase časem najdu jinou práci, na dojíždění to vyjde nebo se vrátím domů a budu užitečná...

Veselka: naprosto tě chápu. Ale ani ta domácí péče nefunguje dokonale, všude nemají naši anickumalirku. Tak jsem se dopracovala k charitě. Moje babička kvůli cukrovce oslepla a potřebovala dohled. Ráno to byla moje máti, protože šla kolem do práce. Odpoledne jsem to byla já po škole. Ale co přes den? Dvě různé pečovatelské služby byly vypovězeny, protože ani za mák nedostály tomu co slibovaly, ale fakturu vyplnit uměli jejich majitelé dokonale. Tak jsem hledala jinde a našla. Byla to půjčka za oplátku. Oni pomohli mé babičce, já jim jinde. A i když babička zemřela, neměla jsem důvod odejít, než jsem se odstěhovala.

 

Ona se ta domácí péče teď právě změnila, i když pořád to není ono. Má být dostupná 24/7, ale v podstatě jen na telefon a při komplikacích stejně volají záchranku a tak. A sestra udělá, jen co předepíše lékař, a ten když chce něco navíc, tak to musí složitě vyhandlovávat přes tu pojišťovnu.
A pečovatelské služby jsou zase služby sociální a tam mám pocit, že to funguje dobře.
No, je to fakt neštěstí, ale lepší se to. Když mi maminka umírala doma, tehdy ještě nebyla domácí hospicová péče, a taky jsme to zvládli. Bez pečovatelské služby, ta asi byla, ale špatně dostupná, to si myslím, že je přece jen krapet lepší. A za ten pocit, že člověk aspoň trochu zajistí tomu blízkému to, co si v závěru života přeje a potřebuje, to rozhodně stojí.
Teda ale to s tou slečnou mě fakt dostalo. No, fakt člověk na svém místě
Měla jsem teď ale nedávno klientku ze Slovenska a mám dojem, že se zdravotními a sociálními službami jsme na tom fakt o moc líp, slyšela jsem to od víc klientů a ani se mi nechce věřit. Což ale neznamená, že se má člověk spokojit se vším

Y_n_O: tak myslím, že teď fakt frčí dobrovolnictví a to jde dělat v rámci různých sociálních služeb a tak. Stačí se poptat a v každém kraji, větším městě jsou i dobrovolnická centra, která navedou, zajistí... Ale myslím, že i tak pomáháš až až

 

larelay, zkoušela jsem to i přes ty dobrovolníky, ale to je tady víceméně rodinný byznys Musím se tomu smát. Já bych dostala max lidi s nižší inteligencí jako asistent. A na tohle zas já nervy nemám... Závidím jim totiž jejich jednoduchý svět

 

Y_n_O: Prosím tě, kde ty to bydlíš? Tam asi nikdo nic nepotřebuje Šťastný to kraj. Tak asi to tak má být... Co má přijít, to přijde

 

V dědině s trolejbusem, jak říkával můj tata, měl tady vedení podniku, kde pracoval. Tady je fšecko divný, i když tu už jsem pár let, ne a ne si zvyknout...

 

Y_n_O, larelay: Tohle je úžasné, že jste se takhle dohodli, prostě lidsky jste si všichni pomohli a tak by to nějak mělo být. Když někdo chce a umí pomáhat druhým, mělo by mu to také být umožněno, moc nechápu jakou to má souvislost s vírou, to je úplně absurdní.
I když mi to vlastně dává smysl, takovým pokřiveným způsobem. Jak jsem psala o slečně, tak služby byly pod církví, no jenže mě osobně byla víra slečny zcela ukradená, to co jsem očekávala byly služby za které jsem platila.
Vidím, že ta zkušenost je skoro stejná, ani tito neměli s fakturou sebemenší problém, ale řešení neschopnosti slečny to už ne. To byly jen řeči a výmluvy, protože jsem si na ní pochopitelně stěžovala. Ta poslední její návštěva byla jen kapka v moři, to by bylo na dlouho a dodnes z toho mám hodně nepříjemné pocity, protože s neochotou a zbytečnými komplikacemi jsem se setkávala vlastně od počátku a to jsem do toho spadla rovnou bez přípravy, aniž bych věděla to, co jsem zjistila později.

Nikdy nezapomenu na jeho předchozí praktickou lékařku, která mi řekla, že vůbec nechápe proč ho chceme mít doma a že bychom ho měli urychleně dát do LDNky. Dodnes mě napadá jestli mi tak moc komplikovala život právě proto, abych to vzdala a nebo se jí jen nechtělo . Dva měsíce mi odmítala pro tchána psát pleny a podložky, prý že nemůže, že to může jen urolog. Tak jsem prosila urologa, prý ho musí vidět, tak ok, za peníze odmítl přijet, praktická zase odmítla napsat sanitu na vyšetření, když jsem mu domluvila vyšetření v nemocnici. Léky mu odmítala psát na delší dobu, vyměnit za levnější alternativy taky, takže jsem pořád platila vysoké doplatky. Několikrát do měsíce běhala k ní, protože recept jsem si samozřejmě musela vyzvednout v ordinaci, a klepala se, aby tchán byl v pořádku než se vrátím, atd. Byla to hrozná bezmoc.

Až pak když jsem našla tu úžasnou paní lékařku, tak najednou žádný problém, léky na tři měsíce, bez problému výměna za alternativní, akorát u jednoho mi vysvětlila proč by raději zůstala u toho, recepty jsem si vyzvedávala u sestry na recepci během pár minut bez čekání klidně večer, když už byl třeba muž doma. Pleny a podložky taky žádný problém, vysvětila mi jak je to s úhradami, pomohla vymyslet vhodnou kombinaci, aby to vystačilo na celý měsíc a pak jsem se už nemusela o nic starat, všechno zařídila včetně pravidelného dovozu až domů. Sanitu na vyšetření, prostě cokoliv co bylo třeba a co mohla, tak zařídila nebo mi poradila.
Navíc zcela dobrovolně a ve svém volném čase mi poskytovala emailové konzultace. Musím říct, že byla fakt anděl, nikdy jí nepřestanu být vděčná za všechno, co pro mě i tchána dělala a často tolik nad rámec svých povinností.

Psala jsem toho hodně, co bylo negativní a bylo toho ještě mnohem, mnohem víc, ale naštěstí se také našli lidé, kteří měli srdce na správném místě a člověk pro ně nebyl jen nějaká kolonka, jen povinnost, právě jako paní doktorka, ale také třeba děvčata ze sociálky, které chodili na mytí. Na rána kdy měli přijít jsem se vždycky těšila, protože o tchána se postarali s veškerou péčí a byly absolutně spolehlivé, takže jsem si hodinku mohla přispat a to jsem fakt ocenila, protože jsem chodila spát nejdřív ve dvě, když všechno bylo v pořádku. A taky byli samostatné . Jednou jsem zapomněla komplet všechno připravit na stolek. Takže nic na převlečení tchána ani postele, nic na mytí, na usušení, na přebalení, prostě nic. Děvčata věděla, že dospávám, tak mě nebudili, prostě koukli kde by to asi mohlo být, našli a použili. Byli taky skvělé .

No a taky byli úžasní na tísňové lince, co jsme zřídili, pro případ, že by se něco dělo. Jednak měli vždycky milé slovo pro tchána, pro něj to byla přeci jen změna, mluvit taky s někým jiným než jen se mnou , ale taky pomáhali mě. Někdy jsem byla hrozně vyčerpaná, navíc tchán ne vždy úplně spolupracoval a tak jsem tak 2x do měsíce, když už jsem měla pocit, že už nemůžu, zavolala, vybrečela jsem se a vypovídala se do telefonu, naproti byla vždy milá paní, která mě vyslechla a povzbudila, to mi fakt neuvěřitelně pomáhalo. A bylo to v rámci normálního měsíčního paušálu za službu, prostě tu byli nejen pro ošetřovaného, ale i pro pečující, to taky dělají lidi s láskou a ne pro povinnost .

A neměnila bych, i když to stálo spoustu úsilí, energie, i peněz, neumím si představit, že bych se rozhodla jinak. I když mi tcháni, dokud byli soběstační, neudělali nic dobrého. Nakonec, když péči potřebovali, přeci jen pochopili, že já s mužem se o ně, na rozdíl od další části rodiny, postaráme a i si toho celkem vážili.
To je jen takový malý bonus navíc, který jsem fakt nepochopila. Vnoučata dospělá nikdy nezapomněla přijet pro peníze, dokud byli soběstační, a párkrát (asi 3x) přijeli i na kukandu, když už soběstační nebyli, ale ani jednou je nenapadlo, že by se třeba nabídli alespoň na hodinku, prostě trochu pomoc, ale aspoň ty na návštěvy kdyby jezdili jako dřív. Jenže peníze už nedostávali, tak asi proto. To jsem prostě řekla, že si opravdu nemyslím, že je v pořádku, abychom já s mužem dopláceli na jejich potřeby, když sotva vyjdeme a oni jim dávali peníze.
No jo, to už je všechno pryč. Tchyně zemřela v nemocnici, úplně to vzdala, nedostala jsem do ní jídlo, nic, nebylo možné, aby zůstala doma, nakonec jsem byla jediná koho u sebe snesla, ani muže ke konci už nechtěla, aby za ní přišel a vlastně jsem se na ní každý den i těšila, nějak mi ty předchozí roky nepřišli v tu dobu důležité. Když mi stiskla ruku, když jsem jí držela, věděla jsem, že je ráda, že tam jsem, že se nechá namazat i učesat a tak.
Tchán zemřel doma, i když ne vždy spolupracoval, tak žít chtěl a nějak nás to, že mě potřebuje, sblížilo, to zlé bylo zapomenuto a i když to bylo náročné, stejně bych to udělala znovu, nakonec jsme si i dost rozuměli, povídali jsme si, i se spolu smáli a jsem ráda, že byl doma, tak jak si to přál.

 

Veselka: to je prostě tak hezký, to mě úplně dojímá. Oni jsou asi ti někteří pracovníci vyhořelí, ale tak mají jít třeba jen na chvíli pryč z oboru. Mají to být pomáhající profese
Je úžasné, že je pořád - a myslím, že dost - lidí, kteří prostě berou to, co si myslím, že dělá člověka člověkem, za samozřejmé, že prostě jsou lidští. A i v pomáhání a altruismu je kus sobectví a je to tak myslím v pořádku. Když píšeš o tom, jak ti tchyně stiskla ruku, tak to je prostě tak silný a krásný, že už k tomu raději nic nenapíši. Moc ti děkuji, že jsi to sdílela! A tvůj muž a jeho rodina v tobě mají neskutečný poklad! Vážně moc děkuji!

 

Veselka díky. Jsi silný a obdivuhodný člověk

 

Lidi, nejsou lidi a když jsou tak mizerně placení. Dřív tuhle práci zastávaly jeptišky a kde je jim konec? malé ostrůvky péče. Zatracený přelomový rok....
Dřív byly výměnky atd. ti cizí mají srdce, ale taky nervy a právě proto se "složí," odejdou nebo otrnou ....a výchova dělá hodně ,-).
LDN je konečná, promiň ptáčková s pechem, ale to je skutečnost, doufám, že tam dlouho nebudeš ,-))).

 

Veselko, Y_n_O : holky, hluboce smekám.
Vím, o čem píšete. Mám to také za sebou. Před dvaceti lety jsme se s manželem takhle starali o tchána, který neunesl náhlou smrt tchýně. Pět let od prvotního šoku, pláče, vzteku, až po naprostou apatii, kdy se z něj stal na poslední rok totální ležák. Tam jsme to zvládli sami, charita sned ještě ani nebyla.Nebyl ve své podstatě nějak nemocný, jen ta psychika šla prostě do háje. Nebylo to ale o nic jednodušší, utíkal nám, nebyli jsme schopni dostat ho z hřbitova, kde ležel na hrobě. Pak už jen ležel, nekomunikoval, odmítal sám jíst - takže krmení, přebalování, koupání, lítání k doktorovi.
Po pěti letech jsme se domluvili se švagrem, že s ním bude týden doma a my si odjedeme alespoň na týden na dovolenou. Během toho týdne tchán zemřel.
No a podruhé mne to čekalo nedávno s tátou. Diagnostikovali mu rakovinu slinivky ve 4.stádiu. Táta vydržel rok bez jakékoli nadstandartní péče, jen chemo, léky, dieta, operace - vše zvládala máma, i když jsem si v první fázi,kdy ho propustili po operaci z nemocnice, musela vzít měsíc dovolenou a učit mámu vařit bez sádla, měřit cukr, píchat inzulin, starat se něj po operaci ap. Poslední půl rok byl už ale hodně zlý, táta pod opiáty, máma těsně před zhroucením.Oběma bylo přes osmdesát.
Takže v červenci jsem se k nim nastěhovala, brácha mezitím zkoušel sehnat nějakou pomoc - ať již charitu, nebo pečovatelskou službu. Všichni lékaři nám říkali, že tátův konec doma sami nedáme, že to bude hodně zlé. Nepodařilo se nám sehnat vůbec nic. Čekací lhůty na půl roku, ale tolik času už táta neměl. Nakonec mi máma řekla, že v ulici kde bydlí, jezdí charita k mladému klukovi. Jakmile jsem tam uviděla auto, tak jsem se šla paní zeptat, co můžeme udělat pro to, aby nám alespoň někdo poradil jak se o tátu starat, co dělat, když se mu náhle přitíží nad únosnou mez, jestli mu přidat na opiátech, nebo lécích, kam se dovolat, když bude křičet bolestí.Máma zásadně odmítala volat záchranku, nechtěla aby ho odvezli do nemocnice, kde by podle ní okamžitě zemřel. Tohle byla pro ni noční můra, chtěla, aby zemřel doma.
Paní byla neskutečná.....okamžitě se k nám vypravila, zkontrolovala tátu, řekla co a jak, dala nám na sebe kontakt a sama se u nás vždy stavila, když byla poblíž. Popovídala si s mámou, snažila se ji přesvědčit o tom, že táta odbornou péči potřebuje. Bez úspěchu, máma je prostě paličák a její přesvědčení, že ho v nemocnici zabijí, a jedině pokud bude doma, tak přežije, nic nedokázalo zvyklat. Takže paní se o nás starala bez jakéhokoli papírování a vlastně " na černo".
Konec je Vám jistě jasný. Táta koncem září zemřel doma, jak si máma přála. Posledních 14 dní bylo peklo. Spávala jsem s ním v pokoji, no vlastně jsem toho moc nenaspala. Táta měl halucinace a jak moc ke konci už nevstával, tak najednou se v noci zvedl a šel ke dveřím, že musí jít domů, nebo si sedl na schody a tam seděl a odmítal vstát. Musel přijet i brácha, já si koncem srpna zlomila prsty na noze, jak jsem tátu vláčela v noci na záchod. Už jsem nebyla schopná se o něj po fyzické stránce starat sama. S berlama bych ho nedotáhla do koupelny, na záchod, ani posedět v křesle na terase. Že měl plíny, a vlasně už ani nevnímal, bylo jedno. Máma trvala na svém: vem ho ven, zaveď ho na záchod, vykoupej ho, píchni mu inzulín, změř mu cukr, uvař něco dietního a pak nezapomeň zaméct dvůr. S berlama. Lékař nám říkal, že už mu ani inzulín píchat nemusíme, že už je to jedno. Máma ale umíněně vyžadovala vše. Ano, já tomu rozumím, bála se a chovala se iracionálně. Chtěla co nejdéle udržet zdání " normálního chodu".
No a konec toho všeho? Já tátovu smrt nemám ještě v sobě vypořádanou, protože na to prostě nemám čas. Zařídit pohřeb, starat se o mámu, postarat se o smuteční hosty. Táta byl cizinec, takže se sjeli všichni příbuzní z ciziny. V příhraniční dědině sehnat ubytování pro třicet lidí po sousedech, všem několik dní vařit, ulízet ap. Nakonec jsem se dozvěděla, ža jsem sobecký parchant, protože jsem odmítla tátu dva dny před smrtí ostříhat, aby v té rakvi vypadal pěkně. Ano, asi jsem sobec, nedokážu to mámě odpustit. Ne, že nás nutila dělat zbytečné věci, které ve své podstatě tátovi možná ubližovaly, ale tu její umíněnost nedokážu zkousnout. Já to tak chci a tak to taky uděláš, bez ohledu na ostatní.
No a teď mám mámu doma. Manžel během 5 týdnů sehnal firmu, nechal u nás na zahradě postavit pro mámu vejminek. Má samostatný vchod, pokoj, ložnici, kuchyni, veškerou sociálku. Ještě že brácha má dost peněz, a všechno to financoval. My jsme byli schopni jen poskytnout prostor.
V listopadu jsem šla do důchodu a můj důchod se smrknul na procházky, každodenní chození na hřbitov a mámin pláč. A odpovědi na otázky proč máš sušičku, když si můžeš v obyváku natáhnout šnůru. Proč to nádobí neumyješ a rveš to do myčky. Ušetřila by jsi. No a nakonec poslední perlička z neděle. Proč máte rovnou střechu? Takhle nemáte okapy. Víte kolik byste ušetřili, kdyby jste chytali dešťovku. Proč vyhazuješ ty dva rohlíky? Že jsou tvrdé? No tak si je polož na radiátory a oni zase změknou. ?????
Vím, že to pro ni byla v jejích letech velká změna. Úmrtí partnera, stěhování o 100 km jinam, přišla o dům ve kterém s tátou bydleli. Ale já už si moc nevím rady, její věčný pláč mě doslova drtí. Nevím co s ní. Postarali jsme se materiálně, ale psychicky jí nedokážu pomoc. Ani sobě.

Pokud jste dočetli až sem, děkuju moc. Vaše předchozí příspěvky mě nakoply to aspoň takhle ze sebe dostat. A znáte to. Sdělená starost.....díky. Snad bude časem líp.

 

Sakra, já si myslela, že mám problémy.....

 

Je dobře, že o tom píšete, ale mělo by se to dostat víc na veřejnost.
Ještě si dovolím úhel pohledu, který tuto vlnu reakcí vyvolal: Došel čaj, prý moc pijeme. A teď si představte dotyčnou, která to vyslovila, její výraz, tón hlasu: naštvaně, z legrace, s nadhledem ,-)))) pijou, to je pravda. A ještě, jaký čaj došel: v nádobě nebo v celé budově? známe humor naší pacientky, který je dost černý, cynický, bez velkého sebevědomí, zděděný .... detaily neznáme.

pechfógl: co tě nezabije to tě posílí ,-)))

 

Došel v celé budově, ve které dlí 55 pacientů. Vozí se ve varnách z kuchyně a kdosi ne a ne odhadnout, kolik je ho potřeba. Podotýkám, že většina konzumentů jsou diabetici.
Věta byla řečena klidně a pokračovala, že jestli chceme takhle pít, máme říct příbuzným, a´t nám pití přivezou. Pojedou padesát kiláků, aby dovalili šest sodovek, když je zákaz návštěv.
Pitrýsku miý, můj humor je daleko černější, než tu prezentuji, ale nechci se vám docela znechutit, už takhle je mě tu dost....

 

pechfógl: dík, že to píšeš, dohady budí obavy. Ano tak to chodí. Ještě, že teče pitná voda ,-))
Tuším, že je černější, po důvodech pátrat nebudu. Někdy jsou to zážitky z dětství, dospívání, dospělosti... je dobré se z toho vypsat, vymluvit. Ne nadarmo je většina poutavých knih dříve i někdy nyní psána, obrazy malovány ...
Z legrace (možná i vážně): zvládla bys napsat černočernou knihu, dnes píše kdekdo a ty jsi chytrá, vzdělaná, ale zase se musím pousmát (ne škodolibě) momentálně nemáš funkční ruku ,-) byl bych první zákazník.
Po pravdě, já jsem se nad prvním příspěvkem zasmál. Ale je to krutá realita....
Moc pijete ,-)) když nepijete jste dehydratovaní.