ST: Debata o všem možném

-pechfógl- já chodila do výběrové školy a tam se podobnými ideologickými kravinami kantoři nevysilovali ani v době normalizace. To jsem zažila až na universitě, především při studiu vědeckého komunismu. Ale taky to netrvalo dlouho, protože když nám na semináři soudružka asistentka začala vyprávět, jak budou díky genetice vymýceny různé nemoci, snažili jsme se jí vysvětlit alespoň základní mantinely eugeniky. Ona ovšem nebyla schopna to pobrat, přestože studovala v SSSR. Tak jsme si na ni stěžovali u vedoucího katedry, že s námi soudružka odmítá na seminářích diskutovat o tématech, která nás zajímají - a byl klid

 

Dando, my měli doma ten nejděsnější lapač prachu, co si kdo umí představit - takový ten soubor obřích číší od Mosera. Všichni jsme je svorně nenáviděli. Byly totiž nesmírně vzácné (dar od prarodičů) z hrozně tenoučkého skla (kdo by je rozbil, mohl se rozloučit nejen s dědictvím ale i s rodnou zemí) a samozřejmě naprosto k ničemu. Takhle jsme je nenáviděli asi tak 20 let (dokud jsme byli opravdu malí a nemuseli je mýt, tolik nevadily ) a pak se naštěstí vdávala sestra a tak je dostala jako svatební dar - mělo to hned dvě výhody, nic to nestálo a zbytek rodiny se zbavil té povinnosti je jednou v roce před Vánoci umýt a nerozbít.
Když se sestra rozváděla, velkoryse je zanechala manželovi - jemu se totiž líbily (nikdy je nemyl ) a teď se každé Vánoce zlomyslně opájí představou, jak jeho nová partnerka cídí opatrně tu hrůzu

 

Ty si mi připomenula mou noční můru z dětsví, styď se
Na ten záhon tenkých skleniček, doplněný o růžový porcelán v životě nezapomenu ani já a ani moje sestra. My museli umývat 2x do roka, vy aspoň jenom jednou za rok, nevím, teď to asi cídí sestra sama, já na to nemám ani chuť a ani cit. Hlavně ta chuť chybí, ale to bylo asi taky tím, že to byla móda té doby.. někdy sem si představovala, jaké by to asi bylo, kdyby ty svazky vzácných knih padly rovnou do toho skla
Pravdou je, že nikdy se tak nestalo, ale tohle už fakt nikdy ... naštěstí dneska taková móda není a já to nemusím v bytě snášet

Když jsme u toho, tak jsme v bytě hrávali i na schovku a to byla teprve prča, když jsme s bráchou rozvalili peřiňák no dva se tam prostě nevešli, ségra se tam naštěstí necpala, ta skončila ve skříni. Jenže tolik schovek zase v bytě nebylo. Výprask jsme pak dostali spravedlivě oba a samozřejmě zákaz ničit peřiňák. Doteď nechápeme, že jsme se tam oba protáhli
Ale zážitků máme samozřejmě daleko víc ... mohla bych o tom napsat knížku a asi byste se u toho smáli dalších deset let ¨


našla sem ho na netu, tak si ho můžete i prohlídnout

 

Zajímavé - pěřiňák byl zřejmě nějak přitažlivý pro každého, my se do něj totiž schovávali taky. A to babička měla ještě takový opravdu veliký a bytelný, tam už jsme se neschovávali, ale to byl srub (když jsme byli zálesáci) a někdy loď (to když jsme byli piráti, ti srub moc nevyužijí )

Ještě k těm lapačům - číše jsme sice myli jen 1x do roka, ale matka měla ještě takový ten křišťálový lustr s asi s třinácti sty pětasedmdesáti ověsy. A to se mylo tak 2-3x ročně a bylo to snad ještě horší - jen ne tak snadno rozbitelné

 

já zase nenávidím cibulák , asi by mi z něho ještě dneska naskočil opar....

 

Ano a jsme u těch dokonalých skleněných lustrů ... hm nejsme příbuzný?
Pokračovat můžeme mytím vyklápěcích oken.. mimo jiné už jste někdy viseli v luftu na okně? heč já jo od té doby už sem okna mýt nemusela.. ten strach, že mě to vystřelí příště z pátého patra naše máma už riskovat nechtěla.
Poté co sem si neúmyslně odložila ruku na rožhavenou žehličku už po mě nikdo doma domácí práce nevyžadoval. Jen nosit odpadky do popelnice sem mohla bez problémů, ale to se zase jednou vrátil brácha bez koše, s tím, že myslel, že ten koš se vyhazuje taky no dětičky jedna radost, ne?

 

čarodějka007: danda-vnovis: no no....ony toho nadělaly kvůli těm háčkovaným záclonám z těch slupek od salámu
a vůbec....šly raději vyčistit ty lustry, vyleštily laskavě ty sklenice, nacídily cibulák a Danda - taky laskavě otřela prach z těch cenných svazků
danda: ale peřiňák fakt dobrej

 

No už nikdy nebyl tak bytelnej, poté co jsme z něj udělali metro
Záclonky fakt nebrat, bráchy syn zkoušel, zda hoří... hořely
A radši už mlčím, protože když si tykal malej se zásuvkou, tak i zabzukal...

 

danda-vnovis , pravděpodobně jsem tvoje teta a hlásím se nejen k lustrům , ale i k nástěnným lampičkám
s cingrlátky , které jsem ( bohudík ) opustila a zanechala na pospas v bytě , při stěhování z předchozího bydliště.

Jinak desítky skleněných a porcelánových miniatur jsem si sice sbalila , ale vzala jsem si k srdci slova svých ,
tenkrát skoro dospělých dětí : " mami doufáme , že už tě to nenapadne znovu vystavit"

 

Danda, přesně ten peřiňák jsme měli taky doma. Ani nevím, kde mu je konec

 

asi u nás, táta ho má v ložnici

 

Jó tak to se asi všichni nacházíme ve stejném vesmíru.
Jak já nenáviděl nedělní úklidy, kdy jsme musely umývat takové hrůzy jako je třebas todle
(vypadalo to trochu jinak, ale jinak je to přesný styl)


A nebo ty lampičky na schodech do patra.


Všechno to bylo skleněný !!

-------------------------------------------------------------------
A cibuláky jsme měly taky, ale ty mám do dneška schovaný, protože jsou moc hezký a je to jediná věc co nám zůstala po babči, když se sletěly krkavci z celé rodiny, po její smrti.

-------------------------------------------------------------------
Peřináč jsem rozbil taky

 

Můj retro peřiňák z 60tých je pořád můj . Je podobný jako ten na fotce tady , ale dlí na podstavci , takže je ještě bytelnější,
než ten s nožičkami . Dostala jsem ho v 1. třídě a stěhuje se stále se mnou ...tedy já s ním
Také už bydlel jednu dobu ve sklepě jako nepotřebných kus nábytku , ale opět dostal slovo.

 

My jsme měly na nožičkách dětskou skříňovou sestavu - tenkráte za veliké peníze - a protože se pod tím držel bordel a špatně se uklízelo, táta u toho fakt docela šílel páč to sice stálo na nožkách, ale asi jen 10 cm nad zemí takže se tam nemohl pro nic co tam zapadlo dostat, tak tomu ty nožky uřezal. No a potom se zjistilo že kvůli těm uřezaným nožkám nejdou otvírat dveře, protože drhly o hustý koberec, takže se to zase podkládalo dřevěnýma prkýnkama.
Pamatuju si to úplně živě, jak máma nadávala a 5 chlapů stěhovalo celý den 5 skříněk

 

Tak táto paráda byla kdysi i moje ... a parádně se i čistila .
No jo, tenkrát nebylo PC , takže nebyla ani Farmerama , tak byl čas i na lustr

 

Týýýjóóó Dando, byli jste fakt dobří vyhodit odpadky i s košem by mě fakt nenapadlo
Ale jednou se mi povedl majstrštyk, sice nechtěně, ale o to lepší. Mamka vařila a i když už nevím, co to bylo, součástí bylo rovněž jedno vajíčko. Já se kolem ní motala - včas jsem nezdrhla, tak jsem byla pověřována méně intelektuálně náročnými úkoly, jako například "vezmi vajíčko a rozklepni ho". No tak jsem vzala vajíčko a povídám "a kam ho mám rozklepnout?" a mamka dost naštvaně odsekla "no třeba na zem!" a v tu samou chvíli mi to vajíčko fakt upadlo
Na ten pohled do smrti nezapomenu - viděla jsem ho tedy jen letmo, když jsem prchala z kuchyně - a ona mi dodnes neuvěřila, že jsem to neudělala schválně.

lacrima: ten náš lustr byl složený z mnohem menších kousků skla a ty byly spojené do asi 20 cm řetízků, které se neustále zamotávaly do sebe

 

Je vidět,že jste nikdy nemusely vysávat,popřípadě leštit každý týden devět set metrů podlah.Proti tomu je jednou za rok pár cingrlátek brnkačka.Já to sice vydržel jen první měsíc,ale mám z toho špatné spaní doteď.

 

Až jsem zaslzela. Peřiňák jsem z duše nenáviděla a ten dětský pocit mi zůstal dodnes. Když jsem se po padesáti letech stěhovala a duševně i fyzicky jsem se v garsonce vypořádávala se svými šesti tisíci knih, otevřely se dveře, v nich moje bujará matka se slovy: Něco pro tebe mám, to se ti bude moc hodit. A za ní stál - no hádejte. Vyhodila jsem obé. Cibulák: Taky mám soupravičku. Ono je ale rozdíl, jestli máte Henriettu, Antoinettu, Dubí nebo Míšeň. Když frčel v největší módní vlně, rozčilovala mě babička líčením, jak před válkou stál talíř korunu padesát a žral z toho jen póvl. My lepší jsme měli rosentahl. Obří číše od Mosera, jedna za 80,-. I ty jsem mívala. V několika byly rybičky, ve zbývajících drobné rostlinky. Odešlo přirozenou cestou. Jediné, co sde mi vyhnulo, byl ten křišťálový lustr.
Baroušku, jednou jsem vysávala ve Sjezdovém paláci ve Fučíkárně. Padesát na hodinu a směl sis odnést vysavač. Za tu námahu to nestálo, i když nakonec jsem ty vysavače měla tři a rázem se stala oblíbenou sousedkou, protože jsem je hbitě rozdala.

 

Jé, -pechfógl-, to jsi mi připomněla, jak moje teta byla jako pomocná síla v kuchyni, když měli soudruzi x-tý sjezd strany. V životě jsme se neměli tak dobře, jako v těch dnech (teď mám na mysli mrzké materiální hodnoty). Ono totiž všechno jídlo, které pro ně bylo připravené, se muselo dělat ve dvojnásobném množství (asi aby si mohli přidat) a co na konci dne zbylo (a že zbylo!), to si mohli odnést zaměstnanci domů.
Mladší generace nebudou vědět, o čem mluvím, ale to bylo prvně, kdy jsem jedla čerstvé okurky v únoru (myslím, že to bylo v únoru, v každém případě byla zima). A celá širší rodina nekupovala cca 14 dní ani deko potravin
Ale neprobíhalo to ve Fučíkárně, ale v tom obludném stavení kousek od Vyšehradu - lidově zvaném Rudá stodola, ale jak se to jmenovalo opravdu, to netuším.

 

Danda
když už jsme u těch dětských noční můr, obřích číších, růžového porcelánu a peřiňáků. Kromě posledně jmenovaného i v naší rodině jsme tím byli "potrefeni" a ano, také si pamatuju manévry kolem umývání těch "drahoceností" Já k tomu ale ještě musím přidat vzpomínku na sbírku mé mamky... po celém obýváku, na všech volných vodorovných plochách byla její sbírka střádacích prasátek (v počtu přes 300 kusů). Většinou porculánových, ale byly tam různé materiály a prasátka různých velikostí. Dodnes se otřesu hnusem, když si vzpomenu na to,jak se na nich musel každý víkend utírat prach. Dodnes nesnáším cokoliv, (cingrlátka) co se staví na poličky. .-